Vypovězena.“ Venku tankovali benzin. Muži V broucích se bavili, I zaměstnanci stanice hovořili o motorech, o benzinu a kolik za něj mají dostat. Montag stál a zkoušel se přinutit k pocitu hrůzy z

klidného konstatování rozhlasového přijímače, ale nic se v něm nehnulo.

Pro něho musí válka počkat, dostane se k ní při pořádání svých soukromých záležitostí teprve

tak za hodinu, za dvě.

Umyl si ruce a obličej, osušil se ručníkem a přitom dbal, aby ho bylo co nejméně slyšet. Vyšel

z toalety, opatrně zavřel dveře, vykročil do tmy a konečně znova stanul na pokraji prázdného

bulváru.

Ležel tu před ním, hra, kterou mohl vyhrát, obrovský kuželník ve studeném ránu. Bulvár byl

čistý jako plocha nějaké arény chvilku před tím, než se objeví jisté nejmenované oběti a jistí

neznámí vrahové. Vzduch při povrchu se nad nesmírnou betonovou řekou chvěl už jen teplem

Montagova těla. Bylo to neuvěřitelné, ale cítil, že jeho teplo zachvívá celým okolním světem. Stal

se světélkujícím cílem. Věděl to, cítil to. A teď musí vyrazit na svou krátkou procházku.

Tři bloky odtud zazářilo několik automobilových reflektorů. Montag se zhluboka nadýchl.

Plíce v jeho prsou byly jako hořící pochodně. Od běhu mu vyschlo v hrdle. V ústech měl chuť

zakrváceného železa a v nohou cítil zrezivělou ocel.

Co je to tam za světla? Když se jednou člověk vydá na cestu, musí odhadnout, jak brzo ti

brouci dokážou přijet sem. Jak může být daleko k protějšímu chodníku? Vypadalo to asi na sto

metrů. Pravděpodobně to nebylo sto, ale v každém případě bude lépe počítat s touhle cifrou, počítat,

že půjde-li hodně pomalu a bude-li si pěkně vykračovat, potrvá mu možná osmdesát až devadesát

vteřin, než celou tu dráhu urazí. A brouci? Jakmile nastartují, mohou za sebou v patnácti vteřinách

nechat tři bloky. Takže i kdyby v polovině cesty začal utíkat…?

Vykročil pravou nohou, potom levou nohou a potom pravou. Kráčel po prázdné ulici.

Člověk si ovšem nemohl být jistý bezpečným přechodem, i kdyby ulice byla úplně prázdná,

protože nad terénní vlnou čtyři bloky odtud se náhle mohl objevit vůz, přihnat se a přeletět kolem

něho dřív, než se stačí nadýchnout.

Rozhodl se, že kroky počítat nebude. Nedíval se vpravo ani vlevo. Světlo lamp na stožárech

mu připadalo právě tak jasné a všechno osvětlující jako polední slunce, a právě tak žhavé.

Zaslechl zvuk auta nabírajícího rychlost po pravé straně dva bloky za ním. Otočné reflektory

přeskočily najednou sem a tam a zachytily Montaga.

Nezastavuj se!

Zakopl, pevně sevřel knihy a přinutil se, aby neztuhl na místě. Instinktivně udělal několik

rychlých kroků, skoro se rozběhl, potom se hlasitě napomenul, ovládl se a začal opět kráčet pomalu.

Byl už uprostřed ulice, ale skučení motorů se zvýšilo, jak stupňovaly rychlost.

Samozřejmě policie. Vidí mě. Ale jen pomalu, jen pomalu, klidně, neobracej se, nerozhlížej se,

nedej na sobě znát, že sis jich všiml. Jdi, to je ono, jdi, jdi!

Brouk se řítil vpřed. Brouk řval. Brouk zvyšoval rychlost. Brouk skučel. Brouk se hnal jako

burácející hrom. Brouk téměř letěl. Brouk se přihnal jako osamělá svištící střela vypálená z

neviditelné pušky. Přidal a řítil se stoosmdesátkou. Přidal a řítil se alespoň stodevadesátkou.

Montag zaťal zuby. Připadalo mu, že žár ženoucích se reflektorů mu ožehl tváře, jeho oční víčka

sebou v té výhni zacukala a celé tělo mu zalil kyselý pot.

Začal idiotsky šoupat nohama, mluvit sám k sobě, a potom najednou prolomil předsevzetí a

rozběhl se. Natáhl nohy, kam až dosáhly, a dokročil jimi na zem a pak zase daleko dopředu a na

zem a znova daleko vpřed a na zem a zas a zas. Bože! Bože! Upustil jednu knihu, zarazil se, užuž se

chtěl otočit, rozmyslel si to, opět se vrhl vpřed, rozeřval se v betonové prázdnotě — brouk se sápal

na svou prchající potravu, sedmdesát metrů, čtyřicet metrů za ním, pětatřicet, třicet, pětadvacet.

Montag sípal, rozhazoval rukama, nohy dolů, nahoru, dolů, blíž, blíž, houkání, křik, jeho oči se

rozžhavily do bělá, když škubnutím otočil hlavu, aby pohlédl přímo do oslnivého žáru. Brouka teď

spolklo jeho vlastní světlo, proměnil se v jedinou pochodeň, která sviští a srší na něho, v jediný

zvuk, v jediný ohlušující jek. A teď — je téměř na něm!

Klopýtl a svalil se.

Dostali mě! Je konec!

Ale pádem se všechno změnilo. Zlomek vteřiny před tím, než ho dostihl, sebou divoký brouk trhl a o vlásek se mu vyhnul. A zmizel. Montag ležel natažený na zemi obličejem dolů. Modrý vichr