RUSKÉ IMPÉRIUM

19	SVATÁ ALIANCE

„OSVOBOZENÍ“ EVROPY

Válka roku 1812 se stala počátkem konce moci napoleonského impéria v Evropě. Ruské vítězství uvolnilo lavinu nenávisti a odporu k utlačovatelské a dobyvačné politice Francie. Posílilo boj Španělŧ proti francouzské nadvládě, podnítilo protifrancouzské povstání ve východním Prusku a řadě evropských zemí znovu otevíralo cestu k samostatné zahraniční politice.

Snad nejdříve pochopili tuto novou situaci ve Vídni. Napoleonská armáda byla ještě v Rusku, válka, jíţ se Rakousko vojensky účastnilo, ještě neskončila, avšak v ruském hlavním stanu u Krásného se jiţ objevil rakouský diplomat von Wessenberg. Jeho mise byla velmi delikátní a jednání bylo vedeno tak tajně, ţe se o jeho obsahu mŧţeme pouze dohadovat. Kancléř Klemens Metternich zřejmě chtěl ruské vládě rychle a včas potvrdit, ţe spojenectví Rakouska s Francií se ve Vídni nepřikládá takový význam, aby se Rakousko vyhýbalo moţnosti sblíţení s Ruskem. Rakouský sbor pod velením kníţete Karla Schwarzenberga dostal zároveň z Vídně příkaz, aby se „stáhl blíţe k české hranici“. Schwarzenberg nechal Francouze jejich osudu a odvedl svŧj sbor do Haliče. V téţe době pruský sbor generála Yoreka otevřeně přešel na stranu Rusŧ.

Na konci vítězné kampaně roku 1812 stálo ruské velení před otázkou - jak dál? Útok byl sice odraţen, avšak Francie nebyla poraţena. Všichni se shodovali, ţe v taţení je třeba pokračovat. M. Kutuzov

Strana 383

SVATÁ ALIANCE

však varoval před nepřipravenou kampaní a ţádal soustředění sil: „Jít za Labe je nejlehčí věcí, ale jak se vrátíme? S čumákem v krvi (S rylom v krovi)“

Car však spěchal splnit misi, která Rusku prý připadla - obnovit „evropský systém“, tj. obnovit feudální systém v Evropě.

Navenek mělo ovšem ruské taţení zcela jiný ráz. Ve východním Prusku a Slezsku vítali Němci Rusy jako své osvoboditele - „Die Russen, die Befreier, kommen.“ Velmi populární byl Michail Kutuzov, jemuţ se ozývaly

vstříc výkřiky: „Vivat der Grossvater Kutuzoff!“ Zvláštností situace, která vznikla koncem roku 1812, bylo to, ţe mocenské zájmy carského Ruska byly v daném okamţiku v souladu s protifrancouzským osvobozeneckým hnutím evropských národŧ.

Car Alexandr I. nebyl ovšem proti tomu, aby se iluze o skutečném smyslu boje proti Francii udrţely co nejdéle. Uzavření spojenecké smlouvy s Pruskem v Kališi (28. února 1813) bylo proto provázeno ujišťováním, ţe obě strany mají na mysli „svobodu

Strana 384

RUSKÉ IMPÉRIUM

Evropy“. Na počátku března 1813 vstoupili Rusové, nadšeně vítáni obyvatelstvem, do Berlína. Ruská armáda překročila v březnu a dubnu 1813 Odru a Labe a obsadila Dráţďany a Lipsko.

V této rozporné, diplomaticky nepřipravené a vojensky problematické situaci začala evropská válka let 1813 a 1814. Na jejím počátku se vyčerpané Rusko opíralo o slabé síly Pruska. Francie však byla stále ještě mohutnou silou. Jiţ koncem března 1813 soustředil Napoleon mezi Frankfurtem, Erfurtem a Magdeburkem 220 000 vojákŧ. V dubnu 1813 zemřel Kutuzov. Zemřel dříve, neţ přišlo ke cti jeho varování před vojensky nepřipraveným taţením. V květnu utrpělo spojenecké rusko-pruské vojsko dvě poráţky a „osvobozování“ Evropy se zastavilo. Ukázalo se, ţe Rusko nemá dostatek sil k samostatnému vedení velké evropské války. Ani Francie však neměla jiţ dosti sil k tomu, aby mohla Rusku vnutit „svŧj mír“.

Za této situace přijaly obě válčící strany v červnu 1813 „mírové prostřednictví“ Rakouska. Bylo uzavřeno příměří a do Prahy byl svolán mírový kongres. Striktně vzato se praţský mírový kongres (červenec-srpen 1813) vŧbec nesešel, neboť francouzská delegace neměla náleţité plné moci. Avšak i Rusko souhlasilo s účastí na kongresu jen s tou podmínkou, ţe mír nebude uzavřen. Tato kuriózní situace, kdy dvě strany měly jednat o něčem, co pro ně bylo nepřijatelné, byla o to pikantnější, ţe posledním, kdo si přál uzavření míru bylo Rakousko, z jehoţ iniciativy byl kongres svolán. Přesněji řečeno - Rakousko se velmi obávalo toho, aby se snad Rusko nedohodlo s Francií bez něho. Od ledna 1813 Rakousko horečně zbrojilo a v létě 1813 mělo 300 000 muţŧ ve zbrani (koncem roku 1813 jiţ téměř pŧl milionu). Vídeňská vláda nabízela ve skutečnosti oběma stranám nikoli mírové, ale ozbrojené prostřednictví. Snaţila se je přesvědčit o tom, ţe další prŧběh války bude záviset na tom, na

Strana 385

SVATÁ ALIANCE

kterou stranu se Rakousko přidá. Pro kancléře Metternicha to znamenalo, ţe to bude ta strana, která nabídne víc.

Výsledkem této diplomatické šantáţe bylo to, ţe Rusko souhlasilo s tím, ţe vrchním velitelem spojeneckých armád se stane rakouský polní maršál kníţe Karel Schwarzenberg. Rusko muselo Rakousku postoupit své vedoucí postavení v koalici. Vojenský a mocenský prestiţ dobytý v roce 1812 byl proměněn za pochybnou slávu cara jako „osvoboditele Evropy“. Někteří historikové přisuzují Alexandru I. diplomatickou obratnost a státnické schopnosti. Pokud tomu tak skutečně bylo, pak rok 1813 byl „černým rokem“ tohoto caradiplomata, neboť připustil, aby se slabé a vnitřními potíţemi zmítané Rakousko stalo opět jednou z evropských velmocí prvního řádu. Navíc pomocí Ruska, které na posílení dunajské monarchie nemělo zájem.

O pŧlnoci z 10. na 11. srpna vzplála na Hradčanech velká hranice a odtud bylo po kopcích aţ k Broumovu a Náchodu dáno ohněm znamení, ţe ruské a pruské vojsko mŧţe vstoupit do Čech jako vojsko spojenecké. Příchodem 61 000 ruských a 38 000 pruských vojákŧ byla pod vrchním velením polního maršála kníţete Karla Schwarzenberga soustředěna největší ze tří armád nové spojenecké rusko-prusko- švédsko-rakouské koalice, tzv. Česká (Hlavní) armáda, která měla celkem 224 000 muţŧ. Proti napoleonským silám ve střední Evropě čelili spojenci ještě dalšími dvěma armádami - Slezskou (100 000 muţŧ, pod velením pruského maršála Gebharda Blüchera) a Severní (120 000, pod velením švédského následníka trŧnu Jeana Bernadotta). Tyto síly tvořily jakýsi mohutný oblouk sahající zhruba od Mělníka a Loun aţ po Berlín.

Naproti tomu Napoleon, který soustředil i s vojsky svých vazalŧ 350 000 muţŧ - s centrem svých sil v Dráţďanech, měl proti spojenecké

Strana 386

RUSKÉ IMPÉRIUM

koalici výhodnější pozici v kratších vzdálenostech mezi jednotlivými armádními sbory. Základem jeho válečného plánu byl záměr porazit kaţdou ze tří spojeneckých armád zvlášť. Předpokladem úspěchu bylo zabránit střetnutí s celou soustředěnou silou koalice. A právě k tomu nakonec u Lipska došlo.

Ještě neţ se tak stalo, proţíval Schwarzenberg v srpnu 1813 snad nejtěţší chvíle své válečnické kariéry. Sám nepřekonatelný mistr ústupu (vzpomeňme jeho únik z Ulmu v roce 1805 a jeho schopnost vyhnout se boji a ustoupit spořádaně z Ruska v roce 1812, coţ bylo ve Vídni oceněno maršálskou holí) byl nyní nucen útočit, aby dokázal rakouskou rozhodnost v boji proti „korsickému uchvatiteli“. A navíc byl nucen uctivě naslouchat radám a doporučením cara Alexandra L, který byl přímo v jeho štábu, a císaře Františka L, sledujícího akce jeho armády raději poněkud z povzdálí - z Loun. Situace rakouského maršála nebyla nepodobna té, v níţ se nacházel Kutuzov v roce 1805 u Slavkova.

Ostatně i výsledek byl téměř stejný. Schwarzenberg zaútočil - proti svému přesvědčení a na naléhání obou panovníkŧ - na Dráţďany, hlavní centrum Napoleonových sil. A tak se koncem srpna 1813 valila přes Krušné hory sice početná, ale z valné části bídně vyzbrojená masa vojákŧ České armády. Mnozí neměli ani uniformy a šli bosi.

Bitva u Dráţďan 26. -27. srpna skončila těţkými ztrátami a ústupem, který se nezměnil v úplný chaos jen díky tomu, ţe napoleonská armáda té doby jiţ dávno nebyla onou silou, která vítězila u Marenga, Slavkova a Wagramu. Francouzi sice odrazili útok na Dráţďany, ale jiţ nedokázali dŧrazněji pronásledovat ustupujícího protivníka. Jedinou výjimkou byl 1. francouzský sbor generála Dominika Vandamma (41 000 muţŧ), jehoţ ctiţádostivý velitel byl poháněn

Strana 387

SVATÁ ALIANCE

Napoleonovým vzkazem: „Ještě nikdy jste neměl maršálskou hŧl na dosah jako nyní.“

Vandamme se probíjel přes Nakléřovský prŧsmyk do Čech. Chtěl obsadit Teplice a znemoţnit tak podstatné části České armády vyjít z Krušných hor. Tím se měla napoleonské armádě otevřít cesta na Prahu a Vandamme měl podle některých dobových zpráv dokonce slíben titul vévody Praţského.

Jeho postupu bránil ruský sbor (13 000 muţŧ) generála A. Ostermanna-Tolstého, který ustupoval před Francouzi k Nakléřovu. Vandammovu sboru se přes jeho trojnásobnou převahu nepodařilo porazit ustupující Rusy v horách, a tak došlo 29. srpna mezi Přestanovem a Chlumcem (u Ústí nad Labem) k bitvě, při které Rusové věděli, ţe u České armády je i Alexandr I. a podaří-li se Francouzŧm obsadit Teplice, mŧţe car padnout do zajetí. V sestavě nevelkého Ostermannova sboru byly i dva gardové pluky - Semenovský a Preobraţenský – které směly být nasazeny pouze v případě, bude-li ohroţen ţivot cara. A tento případ nyní nastal. Rusové se postavili proti francouzské přesile. Polovina jich padla nebo byla raněna, ale francouzský postup na Teplice zadrţeli.

V noci na 30. srpna vycházely z Krušných hor ostatní části Schwarzenbergovy armády a začaly obkličovat Vandammŧv sbor. Byly mezi nimi i české pluky - 35. plzeňský, 42. terezínský, 54. jindřichohradecký, 25. písecký. Situace se rázem obrátila. Vandamme se nyní snaţil - do očekávaného příchodu Napoleona - udrţet svoje postavení proti přesile spojencŧ. Místo císaře se však v Nakléřovském prŧsmyku objevil pruský sbor generála Kleista, který se opozdil v horách a spletl si cestu (měl ustupovat jinudy). Nyní - aniţ to zpočátku tušil - uzavřel obklíčení Vandammova sboru. Z obklíčení se probila jen francouzská jízda. Ostatní, včetně Vandamma, padli do zajetí.

Strana 388

RUSKÉ IMPÉRIUM

Po poráţce sboru francouzského maršála Oudinota 23. srpna u GrossBeeren a po bitvě u Přestanova a Chlumce se začal hroutit Napoleonŧv plán porazit spojenecké armády po částech, kaţdou zvlášť.

A tak se v září 1813 jádro napolenských sil postupně stahovalo k Lipsku, kde došlo 16. -19. října 1813 k bitvě, jíţ se chtěl Napoleon pŧvodně vyhnout. Je těţké rozhodnout, nakolik k tomu byl francouzský císař donucen úspěšným manévrováním, které řídil rakouský náčelník generálního štábu Jan Josef hrabě Radecký z Radce. Jisté je však to, ţe právě v bitvě u Lipska, jejíţ plán vypracoval, zazářila válečnická hvězda tohoto tehdy sedmačtyřicetiletého generála, který se pak měl stát legendou armády podunajské monarchie.

Strana 389

SVATÁ ALIANCE

V první den bitvy, 16. října, soustředil Napoleon 155 000 vojákŧ, kdeţto spojenci měli v poli 220 000 muţŧ. Pokus francouzského císaře jedním rázem bitvu rozhodnout se nezdařil. Výsledkem prudkých útokŧ napoleonské armády byly jen těţké ztráty na obou stranách. V první den bitvy padlo 35 000 napoleonských a na 40 000 spojeneckých vojákŧ. Obě strany dál drţely svá postavení. Mezitím se přiblíţila k bojišti další vojska. Avšak zatímco Napoleona posílilo jen 15 000 vojákŧ, dorazila Schwarzenbergovi na pomoc 17. října stodesetitisícová Bernadottova Severní armáda. Tím získali spojenci téměř dvojnásobnou převahu. Kdyţ pak v prŧběhu bojŧ 18. října přešla na stranu koalice celá saská armáda, dosud bojující v řadách Napoleonových spojencŧ, bylo o výsledku bitvy rozhodnuto.

Střetnutí, k němuţ došlo na rovinách u Lipska, bylo největší bitvou napoleonských válek a bylo také bitvou rozhodující, která zpečetila osud napoleonského impéria v Evropě.

Přelomový význam bitvy u Lipska si uvědomovali jiţ mnozí současníci. Ještě pŧl roku po Lipsku se Napoleon sice bránil v ústupových bojích na Rýně a ve Francii, ale to byl jiţ jen závěr tehdejšího evropského válečného dramatu, které začalo taţením do Ruska a skončilo Napoleonovou abdikací v dubnu 1814.

Mnozí doufali, ţe nyní jiţ bude lépe, ţe tato válka - která urputností bojŧ, lidskými oběťmi a utrpením přesáhla vše, co do té doby Evropa zaţila - bude poslední.

Byla to lichá naděje. A stejně marné bylo i očekávání, ţe poráţka Bonaparta přinese „svobodu národŧm“. Ruský car a pruský král „táhli na Francouze“ ne proto, aby dali Evropě svobodu - jak to ještě na jaře 1813 vyhlašovali ve svých proklamacích. Carské Rusko chtělo vyuţít úspěchu v roce 1812 k obnově svého - před francouzskou revolucí

Strana 390

RUSKÉ IMPÉRIUM

výrazného - mocenského postavení v Evropě. Fridrich Vilém II. chtěl naopak obnovit Prusko, které po poráţkách v letech 1806 -1807 stálo na pokraji zániku.

Naproti tomu vídeňský dvŧr zcela věcně odmítal zdŧvodňovat účast ve válečné koalici proti Napoleonovi svou touhou po „osvobození Evropy“. Jakékoli zmínky o těchto cílech války povaţovali ve Vídni za nesmysl a přistoupením Rakouska ke koalici také tato rétorika ustala. Podunajská monarchie věděla velmi přesně, co chce - uchvátit z hroutícího se napoleonského impéria pokud moţno nejvíc.

Císař byl eskortován na ostrov Elbu. Válka skončila, napoleonské impérium bylo poraţeno a do Vídně byl svolán kongres, kde se vítězové měli dohodnout o dělení kořisti. Vídeňský kongres byl především střetnutím ruské a rakouské diplomacie. Rusko-rakouské rozpory na kongresu dospěly tak daleko, ţe car Alexandr I. vyzval Metternicha na souboj (bohuţel k němu nedošlo).

Rusko poţadovalo celé Polsko. Za někdejší pruské části Polska ţádalo pro I'rusko kompenzaci na účet Saska. Rakousko naopak povaţovalo další územní zisky Ruska za přímou hrozbu svým zájmŧm. Byla obava, ţe Rusko chce zaujmout v Evropě postavení, které dosud měla

Francie.

Na neústupnost a hrozby cara, ţe Rusko si svá „práva“ vynutí silou, odpovědělo Rakousko tajným paktem rakousko-anglo-francouzským (13. ledna 1815), jímţ se kaţdá z těchto zemí zavazovala postavit proti Rusku 150 000 vojákŧ, /dalo se, ţe kongres skončí novou evropskou válkou.

Strana 391