13. Akty orgánů mezinárodních organizací (povaha rezolucí orgánů osn)

• ve stále větší míře ovlivňují chování subjektů MP, zvláště států.

• Analýzu právních účinků těchto aktů komplikuje terminologická nejednotnost.

• Konkrétní akty se podle okolností nazývají „ deklaracemi“, „ rezolucemi“, „ doporučeními“, pojmenování se neřídí žádným pravidlem MP a bývá někdy i dílem náhody. Pro hodnocení pr.následků není pojmenování rozhodné. Následky musí být vyvozovány naopak z obsahu aktu, okolností jeho vypracování, podmínek jeho schválení, z následné praxe členů příslušné mez.organizace, existence a povahy případných kontrolních mechanismů plnění aktu atd.

• Tyto akty vyvolávají pr.následky, které lze utřídit do 4 okruhů, přičemž celkově nelze potvrdit, že by bylo takové akty možno označit za samostatný pramen současného MP:

1) některé organizace jsou oprávněny vydávat závazné normy chování, a to pro regulaci poměrů uvnitř těchto organizací, někdy i pro členské státy ( rozhodnutí Rady bezpečnosti podle čl.25 Charty OSN, sanitární pravidla Světové zdravotnické organizace, technická pravidla leteckého provozu Mezinárodní organizace pro civilní letectví apod.)

Členové organizace k normotvorné činnosti organizace dali ovšem předem svůj souhlas v zakládajícím statutu.

Rozhodnutí organizace se vydávají jen na základě uvedeného statutárního zmocnění a odvozují tak svou platnost od mez.smlouvy, jíž byla organizace založena.

2) tyto akty mohou výrazně ovlivnit smluvní normotvorbu. Jejich vstup do ní se může uskutečnit především v zájmu společné interpretace klíčových pojmů a zásad jednotlivých mez.smluv. Deklarace zásad přátelských vztahů a spolupráce mezi státy, schválená jednomyslně VS OSN, podrobně vykládá zásady vyhlášené r. 1945 Chartou OSN.

Interpretaci pojmů a zásad mez.smlouvy aktem mezinárodní organizace nelze považovat za výklad autentický (k němu jsou oprávněny tolika samy smluvní strany), její autorita je vysoká, zvláště byl-li interpretační akt schválen výraznou většinou, konsenzem, nebo dokonce jednomyslně. Členské státy takovou interpretaci smlouvy stěží mohou zpochybnit, aniž by se zpronevěřily zásadě dobré víry

Rezoluce a deklarace VS OSN anticipovaly v některých případech pozdější smluvní vývoj a úpravu problematiky. Schvalování aktů VS není svazováno časově ani jinak náročnými formálními postupy jako proces uzavírání mnohostranných mez.smluv. To umožnilo VS zasahovat rychle .Obsah aktů uvedeného typu odrážel představy mez.společenství o zásadách budoucí mezinárodněprávní úpravy a tím posloužil jako hodnověrný podklad pro pozdější vypracování textu mez.sml. V jiných případech naopak státy normotvornou iniciativu mez.organizace nakonec odmítly.

3) tyto akty se nezřídka stávají významnou součástí obyčejového procesu. Mohou představovat katalyzátor chování států. Tím, že formulují společné představy de lege ferenda o určité otázce, povzbuzují státy k praxi, kterou organizace doporučuje. Rezoluce mez.organizací mohou tak mezinárodní praxi vyvolat nebo podstatně přispět k sjednocení praxe dosud roztříštěné např. rezoluce VS OSN z r. 1961 o mírové využívání kosmického prostoru

Jindy akty mez.organizací deklarují existenci opinio iuris – přesvědčení o právní závaznosti určité mezinárodní praxe. Ukončují období nejistoty, zda daná praxe dospěla ke svému vyvrcholení, tj. ke vzniku obyčejového pravidla. Jiné akty bývají posledním stupínkem k tomu, aby se pravidlo zachované v praxi skutečně přetvořilo v právně závaznou normu. Např.převažující deklaratorní povahu měla Všeobecná deklarace lidských práv z r.1948

4) platí, že akty, jimiž se mezinárodní organizace obracejí na své členy, případně i na nečleny, jsou právně nezávaznými doporučeními. Souřadnost vztahů mezi subjekty MP nepřipouští, aby některý z nich vydával akty závazné pro jiné subjekty. Charta OSN konkretizuje touto zásadu ve svém čl.10. uvedený závěr, platí i když text rezoluce používá právní pojmy, termíny i formulace a oslovuje adresáty příkazy či zákazy. Doporučující ( nezávazný) charakter aktů mez.org. ovšem nevylučuje, aby tyto akty vyvolávaly určité dílčí právní následky, a to v míře, kterou třeba specifikovat případ od případu. Právě pro tyto pr.následky bývají některé akty mez.org. označovány za tzv. „soft law „ = měkké právo, s některými znaky právních norem.

Povaha rezolucí OSN:

Rezoluce VS OSN jako takové nepředstavují pramen MP. Mohou však za určitých okolností dokládat existenci obyčejových pravidel MP.

Mezinárodní obyčejové právo vzniká za určitých okolností v relativně krátkém časovém období. Jak ukazuje příklad pevninské mělčiny a některých rezolucí VS OSN , může se mez.obyčejové právo vytvořit tak, že právní přesvědčení a praxe vzniknou prakticky současně. Není to tedy vždy tak, že k nějaké již delší dobu existující praxi přistupuje teprve později přesvědčení, že je taková praxe právně dovolena.

Bez přinejmenším jednoho příkladu praxe však nemůže žádné obyčejové pravidlo vzniknout. Již z toho důvodu by bylo chybné považovat všechny rezoluce VS za právně závazné jakožto okamžitě účinné obyčejové právo.

Rezoluce Valného shromáždění OSN představují pro členské státy podle čl. 10 a čl. 12 Charty OSN pouze morální, ale nikoli právní závazky. Je nepodstatné, že většina Valného shromáždění dává rezolucím, které se zdají důležité, jiné názvy – deklarace, deklarace principů,kodex chování nebo dokonce charta – zůstávají právně nezávazné. Skutečnost, že nějaká rezoluce byla přijata velkou většinou, by mohla – ovšem nemusí – být dokladem toho, že odpovídá již existujícímu právnímu přesvědčení členů. Jen pak by mohla reprodukovat nově vzniklé obyčejové právo a jako toto právo zavazovat právně státy, které pro rezoluci hlasovaly. Ne každé odevzdání hlasu ve VS OSN se zakládá na takovém právním přesvědčení. Stát tím může např. vyjádřit pouze to, že dosavadní úprava by se měla v budoucnosti změnit ve smyslu rezoluce. Nadto by pak chyběla, a to i kdyby takové právní přesvědčení existovalo, stále ještě praxe, která je pro vznik mezinárodního obyčejového práva rovněž nezbytná.

Praxe OSN se z části vyhýbá bojovému hlasování přijetím rezolucí metodou „konsensu“. Zde stanoví předseda po důkladné debatě bez formálního hlasování, že podle jeho názoru se nyní grémium sjednotilo na bodech, které vypracovalo. Pokud nedojde k žádnému formálnímu odporu, je usnesení přijato konsensem. Často se zde chybně hovoří o jednomyslné přijetí.

Problémy dále vyvstávají v důsledku požadavku většiny VS OSN zavazovat také státy, které hlasují proti příslušné rezoluci ( např.rezoluce proti apartheidu). Tohoto zavazujícího účinku se právě nedá v obyčejovém právu dosáhnout díky jinému výkladu příslušných rezolucí. Neprávem chtějí někteří spatřovat v praxi OSN odvolávat se v preambuli nějaké rezoluce na rezoluce dříve uzavřené důkaz takto krok za krokem se vyvíjejícího opinio iuris. Tím se nestává obyčejovým právem ani pro státy hlasující „pro“.

Kdyby měly rezoluce VS generálně představovat obecné mezinárodní obyčejové právo, bylo by obtížné odpovědět na otázku, proč by smluvní texty schválené rezolucemi VS vyžadovaly ještě ratifikaci