- •Předmluva
- •Poznámka k 3. vydání
- •KYJEVSKÁ RUS
- •KYJEV
- •VÝCHODNÍ SLOVANÉ
- •PŘÍCHOD VARJAGŮ
- •NESTORŮV LETOPIS
- •PRVNÍ KNÍŽATA
- •POKŘESTĚNÍ RUSI
- •RUSKÁ PRAVDA
- •ROZPAD ŘÍŠE RJURIKOVCŮ
- •VPÁD MONGOLŮ
- •ZLATÁ HORDA
- •PAN VELIKÝ NOVGOROD
- •ZALOŽENÍ MOSKVY
- •ANDREJ RUBLJOV
- •MOSKEVSKÝ STÁT
- •PRVNÍ CAROVÉ
- •VZNIK MOSKEVSKÉHO STÁTU
- •MOSKEVSKÁ RUS A EVROPA
- •MLÁDÍ CARA IVANA HROZNÉHO
- •DOBYTÍ KAZANĚ
- •RUSKO NA ROZCESTÍ
- •VASILIJ BLAŽENÝ
- •LIVONSKÁ VÁLKA
- •OPRIČNINA
- •JERMAK, KNÍŽE SIBIŘSKÝ
- •KONEC VLÁDY IVANA HROZNÉHO
- •MOSKEVSKÉ RUSI HROZÍ ZÁNIK
- •POKORNÝ SLUHA BOŽÍ A JEHO PÁN
- •BORIS GODUNOV
- •LŽIDIMITRIJ I.
- •SMUTA, DOBA BOJŮ A ZMATKŮ
- •NOVÁ DYNASTIE
- •PRVNÍ ROMANOVEC
- •RÁDCI CARA ALEXEJE
- •POVSTÁNÍ STĚPANA RAZINA
- •VZPURNÝ PATRIARCHA
- •RUSKÉ IMPÉRIUM
- •KONEC STARÝCH ČASŮ
- •CAREVIČ PETR
- •POVSTÁNÍ STŘELCŮ ROKU 1682
- •CAR „V NEMILOSTI“
- •STRÁŽCE VELKÉ PEČETI
- •MUŠKETÝR PETR
- •AZOVSKÁ TAŽENÍ
- •VELKÉ POSELSTVO
- •MOSKEVSKÝ PODZIM ROKU 1698
- •PRVNÍ REFORMY
- •OD NARVY K POLTAVĚ
- •PŘÍPRAVY K VELKÉ VÁLCE
- •ZAČÁTEK BOJE O BALT
- •LIDÉ KOLEM CARA
- •KONDRATIJ BULAVIN
- •HETMAN MAZEPA
- •POLTAVA
- •IMPERÁTOR A REFORMÁTOR
- •PETROVSKÉ MANUFAKTURY A OBCHOD
- •PRUTSKÉ TAŽENÍ
- •GUBERNIE, SENÁT, KOLEGIA
- •PETROVSKÁ SPOLEČNOST
- •OKNO DO EVROPY
- •KONEC SEVERNÍ VÁLKY
- •SMRT CARA
- •DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ
- •PÁD MENŠIKOVA
- •NEJVYŠŠÍ TAJNÁ RADA
- •BIRONOVŠTINA
- •VOLBA POLSKÉHO KRÁLE
- •POČÁTKY BOJE O PŘÍSTUP K ČERNÉMU MOŘI
- •„BEZEJMENNÝ VĚZEŇ“
- •„TICHÁ“ CAREVNA
- •TAJNÁ MISE KNĚŽNY-MATKY
- •PRINCEZNA SOFIE
- •LESK A BÍDA IMPÉRIA
- •SEDMILETÁ VÁLKA
- •PÁD KANCLÉŘE BESTUŽEVA
- •EPIZODICKÁ VLÁDA PETRA III.
- •CO SI RUSKO PŘEJE?
- •UPEVNĚNÍ MOCI NOVÉ VLÁDY
- •VLÁDNÍ PŘEDSTAVY KATEŘINY II.
- •OCHRANA „POLSKÝCH SVOBOD“
- •„VELKÁ INSTRUKCE“
- •ZÁKONODÁRNÁ KOMISE
- •KONEC UKRAJINSKÉ AUTONOMIE
- •PRVNÍ VELMOŽ ŘÍŠE
- •VÁLKA S TURECKEM
- •ROZCHVÁCENÍ POLSKA
- •KNÍŽE POTĚMKIN
- •NA VRCHOLU MOCI
- •KONEC BOJE O „ČISTOU PANNU“
- •“DUŠE“ RUSKA
- •KONTRASTY V EKONOMICE ŘÍŠE
- •REVOLUCE VE FRANCII
- •SIGNÁLY NOVÉ DOBY
- •NAPOLEONSKÉ VÁLKY
- •Pavel I.
- •CESTOU K TYLŽI
- •CARŮV REFORMÁTOR
- •SVATÁ ALIANCE
- •„OSVOBOZENÍ“ EVROPY
- •SVATÁ ALIANCE
- •HRABĚ ARAKČEJEV
- •POVSTÁNÍ DĚKABRISTŮ
- •ZKLAMÁNÍ RAKOUSKÉHO KANCLÉŘE
- •ČETNÍK EVROPY
- •„POKROK, JAKÝ POKROK?“
- •POLSKÉ POVSTÁNÍ
- •KAVKAZSKÁ VÁLKA
- •ZÁKLADNÍ PROBLÉMY ŘÍŠE
- •ZÁPADNÍCI A SLAVJANOFILOVÉ
- •UKAZ PROTI REVOLUCI
- •KRYMSKÁ VÁLKA
- •NEVYHNUTELNOST REFOREM
- •ZRUŠENÍ NEVOLNICTVÍ
- •ZEMSTVA A DALŠÍ ALEXANDROVY REFORMY
- •PŘES BALKÁN DO SVĚTOVÉ POLITIKY
- •BITVA NA ŠIPCE A O PLEVNO
- •BERLÍNSKÝ KONGRES
- •VÝBOJE NA DÁLNÉM VÝCHODĚ A PRODEJ ALJAŠKY
- •OD SLAVJANOFILSTVÍ K PANRUSISMU
- •ATENTÁT NA CARA
- •ŽIDÉ V CARSKÉM RUSKU
- •KRIZE IMPÉRIA
- •VLÁDA ALEXANDRA III.
- •FJODOR DOSTOJEVSKIJ
- •LEV TOLSTOJ
- •RUSKO V ČÍSLECH
- •PRŮMYSLOVÁ REVOLUCE?
- •ZVLÁŠTNOSTI VÝVOJE RUSKA
- •VNITŘNÍ VÁLKA CARISMU
- •ZROZENÍ BOLŠEVIKŮ
- •VÁLKA S JAPONSKEM
- •ROK 1905 - REVOLUČNÍ PROLOG
- •STOLYPIN
- •ZÁRODKY PARLAMENTARISMU
- •PRAVOSLAVNÁ CÍRKEV
- •SOLOVJEV A BOHOHLEDAČSTVÍ
- •LIBERÁLOVÉ A VĚCHI
- •ULJANOV-LENIN
- •STŘÍBRNÝ VĚK RUSKÉ KULTURY
- •RUSKO-FRANCOUZSKÉ SBLÍŽENÍ A VZNIK DOHODY
- •CESTA K VÁLCE
- •FATA MORGANA CAŘIHRADU
- •RUSKO MNOHONÁRODNOSTNÍM STÁTEM
- •KONEC MONARCHIE
- •VSTŘÍC KATASTROFĚ
- •MINISTR CAROVY DUŠE
- •BRUSILOVOVA OFENZÍVA
- •PÁD DYNASTIE ROMANOVCŮ
- •REVOLUČNÍ ROK 1917
- •BŘEZNOVÁ REVOLUCE
- •PRVNÍ RUSKÁ DEMOKRATICKÁ VLÁDA
- •KERENSKIJ
- •KRÁTKÝ ŽIVOT REPUBLIKY
- •LISTOPADOVÝ PŘEVRAT
- •REVOLUCE A BURZA
- •ČEKÁNÍ NA SVĚTOVOU REVOLUCI
- •VÁLKA O BYTÍ A NEBYTÍ
- •RUDOGARDISTICKÝ PŘECHOD KE KOMUNISMU
- •SVOBODA NÁRODŮM NEBO JEDNOTNÉ A NEDĚLITELNÉ?
- •SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ
- •REVIVAL STARÉHO RUSKA?
- •LENINOVA ZÁVĚŤ
- •GENETICI, TELEOLOGOVÉ A SLAVJANOFILOVÉ
- •JAKO V DEVATENÁCTÉM ROCE
- •SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY
- •ABY RUSKO NEBYLO BITO
- •STALINOVA SOCIALISTICKÁ AKUMULACE
- •VELKÝ ÚSTUP
- •BILANCE VELKÉ ČISTKY
- •VELKÁ MYSTIFIKACE
- •NEPÁLIT SI PRSTY ZA JINÉ
- •MODERNIZACE A ARMÁDA
- •„MYSLÍTE, ŽE JSME SI TO ZASLOUŽILI?“
- •VLASTENECKÁ VÁLKA?
- •VÁLKA DILETANTŮ
- •VŠE PRO FRONTU
- •PANSLÁV UNCLE JOE
- •TROJKA MÍSTO ČTVERYLKY
- •STALINŮV TÁBOR MÍRU
- •ABYCHOM NEPŘIŠLI O PLODY VÍTĚZSTVÍ
- •NEPOKLONKOVAT PŘED ZÁPADEM, NÝBRŽ PŘED STALINEM
- •STUDENÁ VÁLKA - MOCENSKÝ PAT
- •KONEC STALINA, KONEC EPOCHY
- •NÁPADNÍCI OSIŘELÉHO STALINOVA TRŮNU
- •OBCHVAT KAPITALISTICKÉHO SVĚTA
- •KOLOTOČ REFOREM
- •ČÍNSKÝ BALVAN A CHRUŠČOVŮV PÁD
- •JEN ŽÁDNÉ EXPERIMENTY
- •CÍL: SVĚTOVLÁDA
- •HLASY SPRAVEDLIVÝCH
- •VYŠLAPANÉ CESTY STARÝCH LIDÍ ANEB GERONTOKRACIE
- •Nástupnická krize
- •REFORMÁTOR GORBAČOV
- •GLASNOSŤ, SPOJENEC PERESTROJKY
- •ROZPAD SOVĚTSKÉHO BLOKU A KONEC SOVĚTSKÉHO SVAZU
- •NOVÁ SITUACE, NOVÉ OTÁZKY
- •VŠECHNU MOC NOVÉMU PREZIDENTOVI?
- •KONEC TRŽNÍHO ROMANTISMU
- •ZNOVU JEDNOTNÉ A NEDĚLITELNÉ?
- •VÝCHOD A ZÁPAD
- •KAM KRÁČÍŠ, RUSKO?
- •DODATKY
- •PŘEDSTAVITELÉ SOVĚTSKÉHO RUSKA, SSSR A RUSKÉ FEDERACE
- •NEJVYŠŠĺ STÁTNĺ PŘEDSTAVITELÉ 1917-1945
- •NEJVYŠŠĺ STÁTNĺ PŘEDSTAVITELÉ PO ROCE 1945
- •RUSKÁ FEDERACE
- •NEJVYŠŠĺ VLÁDNĺ PŘEDSTAVITELÉ 1991-1994
- •CHRONOLOGIE DŮLEŽITÝCH UDÁLOSTÍ
- •VÝBĚROVÝ SEZNAM LITERATURY
- •SOUHRNNÁ ZPRACOVÁNĺ
- •KYJEVSKÁ RUS
- •MOSKEVSKÝ STÁT
- •RUSKÉ IMPÉRIUM
- •VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA
- •O AUTORECH
- •OBSAH
ČETNÍK EVROPY
Svou oficiální ideologií chtěla carská moc reagovat na soudobý prŧmyslový, technický, vědecký a kulturní vývoj západní Evropy. Snaţila se zpevnit a rozšířit hráze, které měly Rusko izolovat od ostatní Evropy. Je ostatně přímo zákonité, ţe kaţdé (nejen ruské) tmářství a zpátečnictví se vţdy utíká k rŧzným podobám ideologického ochranářství, k ideím o národní výlučnosti a snaţí se řešit problémy své země mimo rámec ostatního „zkaţeného“ světa.
ZÁPADNÍCI A SLAVJANOFILOVÉ
Proti oficiálnímu tmářství stála plejáda velikánŧ ruské literatury a v jejím čele „slunce ruské poezie“ Alexandr Sergejevič Puškin. Nestál s ostatními děkabristy na Senátním náměstí 14. prosince 1825 proto, ţe nebyl v Petrohradě. Sám to ostatně caru Mikuláši I. přímo řekl. A. Puškin, tvŧrce velkých děl Evţen Oněgin, Ruslan a Ludmila, Cikáni, Boris Godunov - byl carskou vládou trpěn, protoţe politický proces s ním by byl nepopulární a
neúnosný. Ztrpčovali mu však ţivot jinak. Trvalý policejní a cenzurní dohled (car sám cenzuroval Puškinova díla) byl stejně nesnesitelný jako dvorské intriky, které dovedly Puškina k souboji, v němţ zahynul (1837). Za nejasných okolností, také při souboji, zemřel roku 1841 Puškinŧv mladší druh, básník, autor románu Hrdina naší doby - Michail Lermontov. Do třicátých a
Strana 422
RUSKÉ IMPÉRIUM
čtyřicátých let spadá počátek tvorby celé řady dalších velikánŧ ruské národní kultury. V roce 1838 byl uveden Revizor Nikolaje Gogola, do popředí kulturního ţivota vstupují satirik Michail Saltykov-Ščedrin, dramatik Ivan Gončarov, Fjodor Dostojevskij, Nikolaj Někrasov, Ivan Turgeněv a další.
Koncem třicátých a čtyřicátých let ţila ruská společnost velkým střetnutím dvou společenských proudŧ - západníkŧ a slavjanofilŧ. Tento konflikt zasáhl do všech sfér tehdejšího kulturního ţivota, zejména v Petrohradě a Moskvě. Znovu se tu v jiných podobách nastolovala otázka o poměru Ruska k ostatní Evropě.
Západníci, stejně jako slavjanofilové, nepředstavovali kompaktní společenský a názorový proud. Předělem mezi oběma směry nebyly výslovně otázky společenské situace Ruska, ale rozdílnost odpovědi na otázku, jak mají být řešeny. Zda v rámci svébytného a zvláštního vývoje Ruska (slavjanofilové), nebo zda Rusko je přirozenou součástí Evropy a jeho další vývoj pŧjde touto cestou.
Slavjanofilové, v jejichţ čele stáli publicisté a spisovatelé bratři Kirejevští, bratři Aksakovové, Alexej Chomjakov, Jurij Samarin a další, měli svým dŧrazem na svébytný vývoj Ruska blízko k oficiální ideologii „národnosti“. Svou rolnickou občinou si prý Rusko zachovalo základy spravedlivějšího uspořádání společnosti neţ přecivilizovaný a degenerující Západ.
V duchu svých představ o Slovanstvu jako historické a etnické jednotě a jeho mesianistické úloze v Evropě pěstovali slavjanofilové čilé kulturní a vědecké styky s ostatními slovanskými zeměmi. Jejich podpora národního hnutí malých slovanských národŧ byla motivována ideou sjednocení Slovanŧ - v rámci Ruska. Ideje slavjanofilŧ byly projevem a součástí novodobého velkoruského nacionalismu, který
Strana 423
ČETNÍK EVROPY
vyúsťoval v přesvědčení o výjimečnosti a zvláštní historické úloze Velkorusŧ. Část slavjanofilŧ se v konkrétních politických a společenských otázkách (zejména zrušení nevolnictví a uvolnění tuhého vládního absolutismu) sice postavila do opozice proti carismu, avšak v kontextu ruském a celoevropském
byla jejich ideologie ruské nacionální výlučnosti oporou panrusistických plánŧ carismu.
Proti slavjanofilŧm se postavil široký proud ruské inteligence - od liberálních stoupencŧ evropské kultury (Granovskij, Botkin, Aněnkov), aţ po představitele radikálních demokratŧ - Vissariona Bělinského a Alexandra Gercena.
V podmínkách policejního státu se základní sféry kulturního ţivota zpravidla stávají hlavními tribunami, z nichţ se ozývají společenské názory, které jsou jinde umlčovány. Obdobně tomu bylo i v Rusku. Od počátku třicátých let se stává centrem kritického společenského myšlení Moskevská univerzita, kde byla v tajných krouţcích náruţivě čtena a posuzována díla Feuerbacha, Hegela i socialistických utopistŧ
Saint-Simona a Fouriera. Carská vláda sice roku 1835 postavila novým statutem univerzity pod přímý policejní dohled, řada profesorŧ byla propuštěna, studenti za trest posíláni do armády nebo jinak
Strana 424
RUSKÉ IMPÉRIUM
vykazováni z univerzit (například roku 1832 byl Bělinskij vyloučen ze studií „pro slabé zdraví a neuspokojivé výsledky“), avšak všechna tato opatření mohla jen přitlumit projevy nesouhlasu mladé inteligence s carismem a jeho vládní praxí.
Čelnými reprezentanty radikální části ruské inteligence třicátých a čtyřicátých let se stali literární kritik Vissarion Bělinskij (1811-1848) a spisovatel Alexandr Gercen (1812-1870). Od děkabristŧ se tato generace liší nejen tím, ţe je mnohem méně spjata se státním mocenským aparátem. Někdejší společenské přehrady se postupně hroutí a místo šlechtických revolucionářŧ-děkabristŧ zaujímají jiţ raznočinci (raznyj čin - rŧzný stav). Radikálně burţoazní síly se i v Rusku začínají hlásit ke slovu.
Byl-li základní obsah programu děkabristŧ - svrţení carismu a zrušení nevolnictví - touto novou generací převzat, pak zcela jinak byla jiţ posuzována otázka taktiky a šíře zápasu za budoucnost Ruska. Z poráţky povstání roku 1825 vyvodilo následující pokolení ruského revolučního hnutí dva závěry, které významně ovlivnily jeho další vývoj. Nejen sám prŧběh povstání, ale i trvale mohutnějící protifeudální odpor nevolného rolnictva přiváděl novou generaci ruských revolucionářŧ k poznání o rozhodující úloze širokých lidových mas v boji proti samoděrţaví. S tímto postupným poznáváním souvisí i další závěr, k němuţ dospívají - boj proti carismu nemŧţe mít podobu vojenského spiknutí.
Ani po poráţce povstání roku 1825 nepřestávaly ovšem vznikat tajné organizace. Tentokrát však jiţ ne v armádě. Nejvýznamnější z těch, které se vládě podařilo odhalit, byla Cyrilometodějská společnost v Kyjevě (1846-1847).
Strana 425