Vidět paní Phelpsovou plakat. Možná že mají pravdu. Možná že je lepší nedívat se skutečnosti do

očí, jen se bavit. Já nevím. Mám špatné svědomí —“

„Ne, to nesmíš mít! Kdyby nebyla válka, kdyby byl na světě mír, řekl bych dobrá, bav se! Ale

nesmíš se stát zas jenom požárníkem, Montagu. Ve světě není všechno v pořádku.“

Montaga zaléval pot.

„Montagu, posloucháš?“

„Moje nohy,“ ozval se Montag, „nemůžu s nima hýbat. Je mi hrozně divně. Moje nohy se

nechtěj hýbat!“

„Poslouchej! Jen klid,“ řekl stařec laskavě. „Já vím, já vím. Máš strach, že uděláš chybu.

Neměj ho. Z chyb se člověk může učit. Víš, když jsem byl mladý, házel jsem lidem svoji hloupost

do obličeje. Mlátili mě klackem. Když mi bylo čtyřicet, můj tupý nástroj se tak obrousil, že měl

pěkný hrot, kterým jsem mohl bodat. Jestli se budeš se svou hloupostí tajit, nikdo tě neudeří — a

nikdy se nic nenaučíš. Tak jen pěkně poruč nohám a na strážnici s tebou! My jsme dvojčata.

Nejsme už sami, nejsme každý sám ve svém pokoji a bez spojení. Když budeš potřebovat pomoc,

až se tě Beatty začne vyptávat, budu sedět na tvém ušním bubínku a budu to komentovat.“

Montag cítil, jak se jeho pravá a potom i levá noha hýbe.

„Příteli,“ řekl, „zůstaň se mnou.“ Mechanický Ohař byl pryč. Jeho bouda zela prázdnotou, všude kolem stály tiché zdi požární

strážnice a oranžový Salamandr spal s břichem plným petroleje a s plamenomety zkříženými na

bocích. Montag prošel tichem, dotkl se mosazné tyče a vylétl vzhůru do temného vzduchu. Ohlédl

se na opuštěnou boudu a jeho srdce zabušilo, zastavilo se, zabušilo, zastavilo se, zabušilo. V té

chvíli byl Faber šedivým motýlem, spícím v jeho uchu.

Beatty stál u poplachového otvoru a čekal, ale byl obrácen zády, jako by nečekal.

„Hele,“ oslovil muže, kteří hráli karty, „tady jde ten prapodivný tvor, kterému se ve všech

řečech říká blázen.“

Natáhl ruku dlaní vzhůru pro dárek. Montag mu do ní vložil knihu.

Aniž pohlédl na titul, mrštil Beatty s knihou do koše na odpadky a zapálil si cigaretu. „,Kdož

jenom trochu moudří jsou, jsou blázny nejhoršími.‘*

6

Vítám tě zpátky, Montagu. Doufám, že s

námi zůstaneš, když už tě horečka přešla a vykurýroval ses. Hodíš si s námi poker?“ Posadili se a

rozdali karty. V pohledu, který na něho Beatty upíral, cítil Montag provinění svých rukou. Jeho

prsty byly jako fretky, které něco provedly a teď nemají klid, neustále sebou škubaly, s něčím si

hrály a skrývaly se v kapsách před alkoholickým žárem Beattyho upřeného pohledu. Stačilo, cítil

Montag, aby na ně Beatty jenom dýchl, a ruce by odumřely, převalily by se na bok a nikdo už by je

neprobudil k životu. Po celý zbytek jeho života by zůstaly pohřbené v rukávech kabátu,

zapomenuté. Protože to byly ruce, které jednaly o své vůli, nebyly součástí jeho samého. V nich

poprvé našla vyjádření uvědomělá vůle popadnout knihy, utéci s Jobem a s Rút a s Willie

Shakespearem, a proto teď tyhle ruce na strážnici vypadaly jako potažené škraloupem krve.

Dvakrát v pouhé půlhodině musel Montag vstát, přerušit hru a odejít na záchod, aby si ruce

umyl. Když se vrátil, schovával je pod stolem.

Beatty se zasmál. „Jen je nech nahoře, Montagu. Ne že bychom ti nevěřili, rozumíš, ale —“

Všichni se zachechali.

„No tak,“ řekl Beatty, „krize je za námi a všechno je v pořádku. Ovečka se vrací ke stádu.

Všichni jsme ovce, které čas od času zabloudí. Pravda zůstane pravdou až do skonání světa,

volávali jsme. Ti pak sami nikdy nejsou, které vznešené myšlenky provázejí, řvali jsme sami na

sebe. ,Sladká potrava sladce sdílené moudrosti‘, řekl sir Philip Sidney.

Ale naproti tomu: ,Slova jak listy jsou, a kde jich mnoho je, plod smyslu šťavnatý jen zřídka

uzraje‘. Alexandr Pope. Co tomu říkáš, Montagu?“

„Nevím.“

„Pozor,“ zašeptal Faber z nějakého jiného světa daleko odtud.

„Anebo tohle: ,Jest trocha vody nebezpečná věc: zhluboka pij — či pramen nechej téct!

Nicotný doušek mysl otráví, jen řádný lok to zase napraví.‘ Pope. Ta samá esej. Co ti to říká?“

Montag se kousl do rtů.

„Já ti to povím,“ smál se Beatty nad kartami. „Tohle z tebe na krátký čas udělalo opilce.

Přečteš si pár veršů a už letíš ze skály dolů. Bum, jsi hotov vyhodit svět do povětří, srážet hlavy,

zabíjet ženy a děti, zničit autoritu. Já to znám. Já jsem to všechno prodělal.“

„Mně nic není,“ řekl Montag neklidně.

„Přestaň se červenat. Já tě nepopichuju. Opravdu ne. Jestlipak víš, že jsem měl asi před

hodinou sen. Lehl jsem si, abych si dal šlofíka, a v tom snu jsme se ty a já, Montagu, dostali do

zuřivé debaty o knihách. Ty jsi vztekem úplně vyrostl, vykřikoval jsi na mě jeden citát za druhým.

Já jsem každý tvůj výpad s klidem odrazil. Síla, řekl jsem. A ty jsi citoval dr. Johnsona: ,Moudrost

je víc než rovnocenná síle!‘ A já na to: ,Jenže, milý hochu, dr. Johnson řekl taky: Moudrým není

ten, kdo opouští jistotu, aby odešel do nejistoty.‘ Drž se požárníků, Montagu. Všechno ostatní je

strašný chaos!“

„Neposlouchej ho,“ zašeptal Faber. „Chce tě splést. Je záludný. Dej si pozor!“

Beatty se spokojeně zachechtal. „A ty jsi zase citoval: ,Pravda musí ven, vražda se neutají!‘ A

já jsem vykřikl v dobré náladě: ,Ach Bože, on mluví jen o své kobyle!‘ A ,Sám čert se může

6

Na tomto místě a na další stránce cituje Beatty různé anglické klasické autory: Shakespeara, Dekkera,

Burtona, Bacona, Popea, Coleridge a jiné. dovolávat Písma.‘ A ty jsi ječel: ,Víc úcty má dnes vyfintěný lhář než v obnošeném šatě moudrý

bakalář!‘ A já jsem tiše zašeptal: ,Příliš mnoha protesty ztrácí pravda svou vznešenost.‘ A tys

zařval: ,Mrtvola krvácí, když shlédne na ni vrah!‘ Já ti poklepal na rameno a řekl jsem: ,Cože, chceš

říct, že já roznáším nákazu?‘ A tys zapištěl: ,Moudrost je moc!‘ a ,Trpaslík na ramenou obra vidí z

nich obou dále!‘ A já jsem shrnul svoje argumenty s vybranou vznešeností: ,Je nám vrozena

pošetilá vlastnost považovat metaforu za důkaz, příval slov za pramen velikých pravd a samy sebe

za proroky, řekl jednou pan Valéry.‘“

Montagovi trýznivě vířilo v hlavě. Cítil nemilosrdné rány, které mu dopadaly na čelo, oči, nos,

rty, bradu, na ramena, na paže zdvíhající se k obraně. Chtělo se mu zařvat: „Ne! Drž hubu, ty