Vytrvalým kulhavým klusem. Knihy nesl V ruce.

Myslil na Fabera.

Faber zůstal na spáleništi v doutnající hroudě dehtu, který byl teď bezejmenný a bez totožnosti.

Spálil Fabera také. Z ničeho nic jím to tak otřáslo, že měl pocit, jako by byl Faber vskutku mrtev,

upečený jako bělice v té malé zelené kapsličce zastrčené a ztracené v kapse muže, z něhož byl teď

pouhý holý kostlivec držící pohromadě asfaltovými šlachami.

Musíš si pamatovat: Spal je, nebo spálí oni tebe, pomyslel si. Právě teď je to opravdu takhle

prosté.

Prohledal si kapsy, peníze byly na svém místě a v jedné kapse našel obvyklou mušličku, jejímž

prostřednictvím za studeného temného rána promlouvalo město samo k sobě.

„Policie, pozor! Zatykač na uprchlíka ve městě. Spáchal vraždu a zločiny proti státu. Jméno:

Guy Montag. Zaměstnání: požárník. Naposledy spatřen…“

Vytrvale utíkal kolem šesti bloků a potom ulička vyústila v prostornou otevřenou třídu s deseti

dopravními pásy. Připomínala řeku bez jediného člunu, zamrzlou v ostrém světle vysokých

bělostných obloukových lamp, a cítil, že by v ní člověk mohl utonout, kdyby se ji pokusil přejít.

Byla příliš otevřená. Bylo to obrovské jeviště bez kulis, lákalo ho, aby přes ně přeběhl, snadno

viditelný v oslepujícím světle, v němž ho mohli snadno chytit, snadno zastřelit.

Mušlička mu hučela v uchu.

„… pozor na muže, který utíká… pozor na běžícího muže… pozor na osamělého muže, který

jde pěšky… pozor…“

Montag se stáhl do stínu. Přímo před ním stála benzinová pumpa, velký zářivý kus sněžně

bílého porcelánu, a dva stříbrní brouci zrovna předjížděli k tankování. Musí být čistý a nenápadný,

jestli chce přejít, nesmí přeběhnout, ale klidně kráčet přes ten širokánský bulvár. Mohl by se toho

odvážit s daleko menším rizikem, kdyby se umyl a učesal, dřív než se vydá na cestu, aby se dostal

— kam…

Ano, napadlo ho, kam to utíkám?

Nikam. Nebylo kam jít. Neměl přítele, k němuž by se mohl uchýlit, opravdu neměl. Kromě

Fabera. A pak si uvědomil, že opravdu instinktivně míří k Faberovu domu. Jenže Faber ho nemůže

schovat. I kdyby se o to jen pokusil, byla by to sebevražda. Věděl však, že Fabera navštívit půjde

děj se co děj, třeba jen na několik minut. U Fabera bylo místo, kde mohl dolít svou rychle

Vysychající nádrž víry ve vlastní schopnost zůstat naživu. Chtěl prostě jen vědět, že je na světě

někdo jako Faber. Chtěl toho člověka vidět živého a ne zuhelnatělého na spáleništi jako mrtvolu

zaskořápkovanou v jiné mrtvole. A musí u něho samozřejmě nechat část peněz, aby je Faber použil,

až se Montag dá na útěk. Snad se mu podaří dostat se na venkov, do přírody a žít na řekách nebo na

březích řek a u silnic, v polích a v horách.

Mohutný vířivý šepot ho přiměl podívat se na oblohu.

Policejní helikoptéry startovaly v takové dálce, že to vypadalo, jako by někdo foukl do šedé

koule odkvetlé pampelišky. Dva tucty se jich třepotaly ve vzduchu, kolébaly se nerozhodně čtyři

kilometry odtud podobné motýlům, které uvedl do rozpaků podzim, a pak klesaly jako olovnice k

zemi, jedna za druhou, tuhle, tamhle, měkce dosedly na ulici, kde se měnily v brouky, ječely po

bulvárech nebo vyskakovaly zpátky do vzduchu a pokračovaly v pátrání.

A před ním stála benzinová pumpa, jejíž zaměstnanci se točili kolem zákazníků. Montag se

přiblížil zezadu a vešel na pánskou toaletu. Aluminiovou zdí slyšel hlas z rádia: „Válka byla