Vlevo, vpravo, vlevo.

„Všeho si všímala. Nikomu nic neudělala. Nechávala všechny na pokoji.“

„Čerta na pokoji! Copak se kolem tebe věčně netočila? Známe je! Jsou to vypečená dobročinná

neviňátka, známe to jejich pohoršené svatouškovské mlčení, známe to jediné nadání, co mají:

člověk se v jejich společnosti cítí provinile. Ať jdou všichni k čertu, vycházejí jako půlnoční slunce

a svítí na člověka, až se v posteli potí!“

Domovní dveře se rozlétly. Mildred seběhla ze schodů jako ve snu, v křečovitě ztuhlé pěsti

držela jediný kufřík a u chodníku zaskřípěly brzdy taxíku lesklého jako brouk.

„Mildred!“

Upjatě přeběhla kolem něho, obličej pomoučený pudrem a obličej bez úst, protože si je

nenamalovala.

„Mildred, to není možné, tys ty požárníky nezavolala!“

Hodila zavazadlo do čekajícího taxíku, vlezla dovnitř, posadila se a mumlala: „Moje rodinka,

moje ubohá rodinka, všechno je pryč, všechno, všechno je pryč…“

Beatty popadl Montaga za rameno a taxík vyrazil, vyřítil se stokilometrovou rychlostí a zmizel.

Ozval se třesk, jako by se sypaly střepiny snu slepeného z ozdobného skla, zrcadel a skleněných

tretek. Montag se prudce obrátil, jako by jím otočila nějaká nová, nepochopitelná síla, a viděl

Stonemana a Blacka, jak máchají sekyrami a třískají do okenních tabulí, aby v domě udělali průvan.

Šelest křídel motýla smrtihlava troucího se o chladnou černou oponu. „Montagu, tady Faber.

Slyšíš mě? Co se stalo?“

„Tohle se stalo mně“ řekl Montag.

„Ošklivé překvapení, co?“ řekl Beatty. „Protože dneska přece každý ví, každý si tím je

absolutně jistý, že jemu se nikdy nic nestane. Ostatní umírají, já žiju dál. Nic nemá žádné následky,

neexistuje odpovědnost. Háček je v tom, že ona existuje. Ale o tom nebudeme mluvit, co? Když tě

jednou následky dohoní, to už je stejně pozdě, nemám pravdu, Montagu?“

„Montagu, můžeš se z toho dostat, utéct?“ zeptal se Faber.

Montag vykročil, ale vůbec nevnímal, že se jeho nohy dotýkají cementu a potom noční trávy.

Vedle něho cvakl Beatty zapalovačem a oranžový plamínek přivábil Montagův fascinovaný pohled.

„Co je na ohni tak nádherného? Co nás k němu tak táhne, ať jsme jak jsme staří?“ Beatty

sfoukl plamen a znova ho rozžehl. „Je to věčný pohyb, něco, co člověk chtěl vynalézt, ale nikdy

nevynalezl. Nebo aspoň skoro věčný pohyb. Kdybys ho nechal hořet, stráví plamen všechny naše

životy. Co je oheň? Je to tajemství. Učenci žvaní o tření a molekulách. Ale ve skutečnosti nevědí

nic. Jeho opravdová krása je v tom, že ničí následky a odpovědnost. Začne vás nějaký problém

příliš tížit? Leží na vás jako břemeno? Do pece s ním! A ty, Montagu, ty jsi břemeno. Oheň tě sejme

z mého hřbetu, čistě, rychle, bezpečně, a tady nezbude nic, co by jednou mohlo začít zahnívat. Je to

antibiotické, estetické, praktické.“

Montag stál a hleděl na ten podivný dům, který naplnila cizotou pozdní noční hodina, mručení

hlasů ze sousedství, roztříštěné sklo a knihy s urvanými deskami, rozsypané po zemi jako labutí peří. Vypadaly tak hloupě, že snad ani nestály za povšimnutí, nebyly nic víc než černá písmena,

zežloutlý papír a roztrhané vazby.

Mildred. Samozřejmě. Určitě ho viděla schovávat knihy na zahradě a přinesla je zpátky

dovnitř. Mildred.

„Chci, abys tuhle práci udělal úplně sám, Montagu. Ne petrolejem a sirkou, ale pěkně kousek

po kousku plamenometem. Tvůj dům, tvůj úklid.“

„Montagu, nemůžeš utéct, dostat se pryč?“

„Ne,“ vykřikl Montag bezmocně. „Ohař! Je tu Ohař!“

Faber ho slyšel a slyšel ho i Beatty, který si myslel, že to Montag říká jemu. „Ano, Ohař se tu

potlouká někde kolem, tak žádné hlouposti. Hotovo?“

„Hotovo.“ Montag odjistil bezpečnostní uzávěr plamenometu.

„Pal!“