Vzít to místo? Vy nejste jako ti ostatní. Už jsem jich pár viděla. Já to vím. Když mluvím, vy se na

mě díváte. Když jsem včera večer řekla něco o měsíci, vy jste se na něj podíval. To by ti druzí

nikdy neudělali. Ti by šli dál a nechali by mě mluvit. Nebo by mi vyhrožovali. Nikdo už nemá na

nikoho čas. Vy jste jeden z mála lidí, kteří mě snesou. Proto je mi divné, že jste požárník. Prostě to

k vám nějak nepatří.“

Zdálo se mu, že se jeho tělo rozpadá na horkost a chlad, na něhu a tvrdost, na chvění a

nechvění a že obě ty poloviny na sebe nevrazí.

„Uděláte nejlíp, když poběžíte tam, kam máte,“ řekl.

A ona odběhla a nechala ho tam v dešti stát. Teprve po delší době se pohnul a při chůzi pomalu

zvrátil v dešti hlavu dozadu, jenom na chviličku, a otevřel pusu.

Mechanický Ohař spal, ale nespal, žil, ale nežil ve své tiše bzučící, jemně se otřásající, slabě

osvětlené boudě v tmavém koutě požárnické strážnice. Tlumené světlo jedné hodiny z půlnoci,

měsíční záře z čisté oblohy zarámované velkým oknem dotkla se tu a tam mosazi, mědi a oceli na

netvoru, který se sotva znatelně chvěl. Světlo občas zajiskřilo v kouscích rubínového skla a na

citlivých kapilárkách nylonových kartáčků v nozdrách zvířete, které se lehce, lehounce třáslo a stálo

jako pavouk na osmi nohách s gumovými šlapkami.

Montag sklouzl po mosazné tyči dolů a vyšel ven podívat se na město. Obloha se teď úplně

Vyčistila. Zapálil si cigaretu a vrátil se podívat na Ohaře. Ohař se podobal obrovské včele, která

přilétla odkudsi z polí, kde je med prosáklý jedovatou krutostí, šílenstvím a nočním děsem. Přecpal

se tím příliš vydatným nektarem a teď spal, aby se z toho neřádu vyspal.

„Hej,“ zašeptal Montag, fascinovaný jako vždy tím mrtvým, tím živým netvorem.

Za nocí, kdy na ně dolehla nuda, a to bylo každou noc, sklouzli požárníci po mosazných tyčích,

uvedli v činnost tkáně čichového systému tohoto Ohaře, pustili na dvůr strážnice krysy, někdy také

kuřata a někdy koťata, která by stejně museli utopit, a potom se sázeli, kterou kočku, kuře nebo

krysu chytne Ohař první. Nechali zvířata volně pobíhat. Za tři vteřiny bylo po hře, krysa, kočka

nebo kuře bylo dopadeno uprostřed dvora, sevřeno v konejšivých tlapkách a z Ohařova čumáku

Vyjela dvanácticentimetrová dutá ocelová jehla a vbodla kořisti silnou dávku morfia nebo prokainu.

Mrtvolku potom hodili do spalovací pece. Hra začala znovu.

Když takhle hráli, zůstával Montag většinou nahoře. Před dvěma lety si jednou přisadil s

nejlepšími hráči, prohrál týdenní výplatu a musel snést výlevy Mildrediny šílené zlosti a dívat se,

jak jí na čele nabíhají žíly a na tvářích vyskakují rudé skvrny. Teď obvykle lehával v noci na své

palandě, obličejem ke zdi, a naslouchal výbuchům smíchu zdola a jemňoučkému pobíhání krysích

nožek podobajícímu se šelestu ve strunách klavíru, naslouchal houslovému pištění myšek a

nesmírnému, stín vrhajícímu, v pohyb uváděnému tichu Ohaře, který jako noční můra vyráží do

prudkého světla, hledá, chytí svou oběť, vbodne jehlu a vrátí se do boudy umřít, jako by někdo otočil vypínačem.

Montag se dotkl Ohařova čumáku.

Ohař zavrčel.

Montag uskočil.

Ohař se v boudě nadzdvihl, pohlédl na něho a v jeho náhle oživlých očních žárovkách

zajiskřilo modrozelené neonové světýlko. Znovu zavrčel a znělo to jako prazvláštní vrzající směs

zasyčení elektřiny, prskotu smažení, skřípění kovu, vrzání ozubených kol, zřejmě rezivých a

podezřele vyviklaných.

„Ne, ne, chlapče,“ řekl Montag s tlukoucím srdcem.

Spatřil, jak se stříbrná jehla na palec povysunula, zatáhla, povysunula, zatáhla. Vrčení v zvířeti

odumřelo a netvor na něho pohlédl.

Montag couval. Ohař vykročil z boudy. Montag popadl jednou rukou mosaznou tyč. Tyč

reagovala, vyklouzla vzhůru a tiše ho vynesla stropem. Vystoupil ve zpola osvětleném hořejším

poschodí. Chvěl se a tvář měl zelenavě bledou. Ohař dole poklesl na svých osmi neuvěřitelných

hmyzích nohách, začal si opět pro sebe příst a jeho mozaikové oči se uklidnily.

Montag stál u poplachového otvoru a zaháněl strach. Čtyři muži, kteří seděli za ním u

karetního stolu pod lampou se zeleným stínítkem, se na něj zběžně podívali,ale neřekli nic. Pouze

muž s kapitánskou čepicí a s odznakem Fénixe na ní podlehl zvědavosti a s kartami v hubené ruce

se ozval přes celou dlouhou místnost:

,,Co je, Montagu?“

„Nelíbím se mu,“ odpověděl Montag.

„Komu? Ohařovi?“ Kapitán Beatty soustředěně prohlížel karty. „Toho si nevšímej. Ten neví,

kdo se mu líbí nebo nelíbí. Ten jenom ,funguje‘. Je jako případ z balistiky: pohybuje se po dráze,

kterou mu určíme. Jde přesně po ní. Najde si cíl, vrátí se, vypne se. Není nic víc než měděný drát,

akumulátory a elektřina.“

Montag polkl. „Jeho indikátory se dají nařídit na jakoukoli kombinaci: tolik a tolik

aminokyselin, tolik a tolik síry, tolik a tolik mastných kyselin a alkalických solí. Je to tak?“

„Je, to je přece známá věc.“

„Všechny chemické rovnice a složení nás všech, co jsme tady na strážnici, jsou zachyceny dole