CHRUŠČOVOVA CESTA K SUPERVELMOCI V JEDNÉ ZEMI

Úzkou návaznost na vnitřní mocenskou rovnováhu Sovětského svazu měla otázka národnostní. V poststalinské éře se nic nezměnilo na zásadním dŧrazu na posilování ruského elementu ve svazových republikách, i kdyţ Chruščov sám započal s přehodnocováním některých stalinských excesŧ (vyhnání Tatarŧ z Krymu v roce 1945, deportace Čečencŧ a jiných kavkazských národŧ koncem války do Asie). Obdělávání kazašských celin vedlo k mocnému přílivu především slovanského obyvatelstva do této republiky, ale rozptylování etnicky jednolitých skupin cizími klíny pokračovalo i v ostatních republikách. Nalezlo se na to i teoretické odŧvodnění. V programu strany se pravilo, ţe „hranice mezi sovětskými republikami v rámci Sovětského svazu stále více ztrácejí svŧj bývalý význam“. Koncem padesátých let byl přijat zákon, podle něhoţ se vyučování v národním jazyce stávalo dobrovolným. Avšak z mezinárodněpolitických dŧvodŧ se „věrchuška“ středoasijských republik začala vyuţívat při kontaktech v zemích třetího světa jako součást sovětské reprezentace.

ČÍNSKÝ BALVAN A CHRUŠČOVŮV PÁD

Po likvidaci maďarského pokusu o vystoupení z bloku zavládl ve střední a východní Evropě klid. Navzdory jistému ochlazení sovětskojugoslávských vztahŧ, které rok 1956 vyvolal, následovaly lidové demokracie věrně sovětskou politickou linii. Série dvoustranných schŧzek s politickými vŧdci všech zemí bloku vedla k upevnění vzájemných vztahŧ s nimi, coţ se projevilo rozšířením hospodářské a vědeckotechnické spolupráce. V roce 1958 byla odvolána sovětská vojska z Rumunska: ta pak zŧstávala pouze na území strategicky nejexponovanějších satelitŧ s výjimkou Československa.

Bylo by ovšem omylem předpokládat, ţe Moskva se zcela vzdala představ o šíření svého socialismu v Evropě. Vojenský úder proti

Strana 732

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Západu, který Stalin koncem svého ţivota zvaţoval, sice odloţila ad acta, ale je kupříkladu doloţeno, ţe sám Chruščov rozvíjel úvahy, ţe v západním Německu mŧţe dojít „po Adenauerovi“ k opakování vývoje z posledních let výmarské republiky, jenţ by vyústil ve společenskou krizi vedoucí k „vítězství socialismu“. Daleko váţnější a reálnější byly však přípravy na expanzi do třetího světa. Týkalo se to na prvním místě Afriky, kde Sověti povaţovali v souvislosti s rozpadem koloniální soustavy počátkem šedesátých let zesílení pozic svých stoupencŧ za velmi nadějné. Některé nově vzniklé státy se na rozsáhlou spolupráci se Sovětským svazem přímo orientovaly. Na jednom z prvních míst to byl Egypt, který uţ od poloviny padesátých let dostával sovětské zbraně a kde sovětský vliv rostl úměrně s oslabením tradičního vlivu západních mocností. Příkladem toho byla prestiţní dohoda o spolupráci při výstavbě asuánské přehrady v roce

1958.

Toto spojení s tzv. národněosvobozovacím hnutím doprovázely strategické úvahy takového druhu, jako byla studie generálmajora Lagovského jiţ z roku 1957 o významu Indického oceánu jako křiţovatky námořních tras a kontroly nad ním. Z nich vycházely plány na získání sovětských opěrných bodŧ na „zapomenutých místech“, jako byly ostrov Mauritius nebo Seychelly. Silné pozice si Sovětský svaz vybudoval na přelomu padesátých a šedesátých let i na asijském Blízkém východě.

Z hlediska globální, světové strategie sovětské zahraniční politiky mělo mimořádný význam „zachycení se“ na americkém kontinentě. Po převratu na Kubě v roce 1959, při němţ byl svrţen jeden ze zdejších diktátŧrkŧ, nastal v zemi prudký výkyv doleva, doprovázený zostřením vztahŧ se Spojenými státy. Proklamování socialistického charakteru kubánské revoluce na jaře 1961 přivítala Moskva jako

Strana 733

CHRUŠČOVOVA CESTA K SUPERVELMOCI V JEDNÉ ZEMI

dŧkaz dalšího zeslabení kapitalistické soustavy. S Kubou navázala pevné spojenectví a povaţovala se za ručitele její bezpečnosti.

Tendence světového vývoje ve druhé polovině padesátých let a na počátku následujícího desetiletí dávala tedy na první pohled za pravdu optimistickým předpovědím XX. sjezdu. Uvnitř samotné socialistické soustavy však v této době vznikalo ohnisko nové, váţné krize.

Moskva se cítila být od okamţiku vzniku sovětské moci řídícím centrem světového komunismu. Toto dědictví přejalo Chruščovovo vedení bez jakýchkoli pochybností. Po zrušení paskvilní Kominformy se rozhodlo pro formu více či méně pravidelných schŧzek předních komunistických představitelŧ na nejvyšší úrovni. První tato schŧzka se konala v Moskvě v listopadu 1957 (bez účasti Jugoslávie); byly na ní vyhlášeny „obecné zákonitosti výstavby socialismu“, které ovšem vycházely ze sovětského politického systému.

Hned v následujícím roce se ale začal v Čínské lidové republice vnitřní vývoj, mající zcela odlišné politicko-sociální „parametry“, neţ jaké byly po bolševické revoluci v Rusku. Tato skutečnost se musela promítnout i do čínského postoje k teorii revoluce. Čínští komunisté vystoupili s těmito názory veřejně na jaře 1960 a brzy potom dokonce otevřeně kritizovali stanoviska Moskvy. Znamenalo to fakticky vytyčení nároku na vlastní nezávislé postavení v komunistickém hnutí. Sovětské pokusy o překonání názorových rozdílŧ skončily nezdarem a rozporné postoje se projevily i na nové schŧzce komunistických stran v roce 1960, jeţ byla na dlouhou dobu poslední. Pro Chruščova měl spor s Čínou ještě jeden velmi nepříjemný následek: ke stanovisku Pekingu se připojili i albánští komunisté. Jejich vztah k Sovětskému svazu vzápětí přerostl v otevřený konflikt.

Strana 734

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Některé Chruščovovy emotivní kroky přispěly k tomu, ţe diskuse s Číňany se stále vyostřovala a v roce 1963 přerostla do úplné roztrţky. Proklamovaná jednota „socialistického tábora“ se ukázala být zdánlivou. Přemohla ji rivalita a netolerance dvou mocností, vycházejících sice z marxismu, ale zcela si jej přispŧsobivších vlastnímu myšlenkovému dědictví a politické praxi.

Nejednalo se však o jediný mezinárodní problém, před nímţ Chruščov stanul. V roce 1961 vyvolala sovětská vláda sama v Evropě napětí tím, ţe pohrozila Západu, ţe podepíše separátně mírovou smlouvu s NDR. Chruščov veřejně prohlásil, ţe okupace západního Berlína třemi velmocemi musí být zrušena. Uskutečnit to však bylo nad jeho síly. Hlučná protizápadní kampaň nakonec skončila vystavěním berlínské zdi, coţ byl věru málo populární čin. Rok na to pak Moskva podnikla smělou výzvu Spojeným státŧm, kdyţ začala umisťovat na Kubě rakety v domnění, ţe to Washington „spolkne“. Chruščov předpokládal, ţe si tím upevní pozici, tísněnou domácími „jestřáhy“ a ţe předvede čínským soudruhŧm svou tvrdost. Je moţné, ţe se Sověti skutečně obávali, ţe Castrově Kubě hrozí váţné nebezpečí a ţe je ji třeba podepřít. Americká vláda zvaţovala eventualitu přímého útoku na Kubu a zničení odpalovacích základen, prezident Kennedy však posléze zvolil méně nebezpečné řešení, tj. blokádu ostrova. Sověti přitom neustále popírali existenci svých raket na „ostrově svobody“, jak Kubu emfaticky nazývali, aţ byli usvědčeni ze lţi fotografickou dokumentací, kterou Američané předloţili v OSN.

Mezinárodní situace byla napjatá do krajnosti a válečný konflikt byl na dosah; zejména vojenská nejvyšší místa v Moskvě i ve Washingtonu k tomuto vyústění krize směřovala, ale nakonec byl nalezen kompromis. Sověti vyslovili souhlas se staţením jaderných raket a Spojené státy za to garantovaly bezpečnost a integritu Kuby.

Strana 735

CHRUŠČOVOVA CESTA K SUPERVELMOCI V JEDNÉ ZEMI

Celá akce poškodila Chruščovovu prestiţ, a to hlavně na Kubě, ale zasáhla ho i vnitropoliticky. Jisté kruhy nesmiřitelných odpŧrcŧ „západního imperialismu“ spatřovaly v ústupku nikoli kompromis, ale málem kapitulaci. Týká se to především armády.

Od roku 1962 se začala pro Chruščova komplikovat situace rovněţ na domácí scéně. Vzestup zemědělské výroby se zastavil (v letech 19531958 se zvýšila o 50 %, ale od následujícího roku se opakovaly podprŧměrné sklizně), stupňovaly se nedostatky v zásobování, v plném světle se projevovaly stinné stránky obdělávání celin podléhajících erozi. Po zvýšení cen masa a másla došlo začátkem června k dělnickým bouřím v Novočerkassku, signalizujícím nespokojenost uvnitř třídy, vydávané za vládnoucí ve státě. Přestoţe se v podstatě nejednalo o nic více neţ o pouliční demonstrace, zasáhlo se zpŧsobem, pouţitým s úspěchem jiţ ve dvacátých letech - střelbou do davu; o ţivot přišlo několik desítek lidí. Bylo to první takové vystoupení dělnictva po mnoha desetiletích. Za charakteristickou je třeba povaţovat skutečnost, ţe se objevila hesla: „Pryč s Chruščovem.“ Mezi těmi, kteří tuto událost zaţili, byl také tehdy 12letý Alexandr Lebeď...

Politická situace se tehdy stávala stále sloţitější. Na Chruščova pŧsobily uvnitř strany nejrŧznější tlaky, jimţ musel čelit. O jeho rozporech s částí stranické byrokracie svědčí názorně prŧběh listopadového pléna ÚV v témţe roce 1962. Zazněly na něm útoky proti sdělovacím prostředkŧm jako propagátorŧm revizionismu a nepřátelské ideologie. Za hlavního nositele nezákonností byl najednou označován Berija, nikoli Stalin. Chruščov sám musel vystoupit s ujištěním, ţe těţký prŧmysl bude nadále hrát rozhodující úlohu, coţ odporovalo jeho snahám omezit ohromné zbrojní břemeno, patrným jiţ od konce padesátých let a stále naráţejícím na odpor armády. Bylo

Strana 736

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

příznačné, ţe jeho odpŧrci prosadili před plénem, 1. listopadu, uveřejnění materiálu z Mongolska o vyuţívání boje proti stalinismu k osobním cílŧm.

Konflikt byl především vyvolán předchozím Chruščovovým obratem usilujícím oţivit protistalinskou kampaň. Jejím symbolem se stalo odstranění Stalinovy mumie z kremelského mauzolea. Přitom došlo ke zveřejnění záplavy vzpomínek na teror třicátých a čtyřicátých let, ale zcela demaskován Stalin nebyl.

Zákulisní boje o vytyčení ideologické linie poznamenaly konec Chruščovovy éry velmi výrazně. Zŧstává ovšem otázkou, zda jím projevená nedŧslednost vyplývala z těchto sporŧ nebo má-li ji na svědomí Chruščovova vlastní nerozhodnost. V roce 1960 odmítl Erenburgovu ţádost, aby mohl do pamětí zařadit kapitolu, věnovanou Bucharinovi; nebyla řečena plná pravda o Kirovově zavraţdění, ačkoli na XXII. sjezdu KSSS se objevily nové detaily - ale zase pouze v tajuplných náznacích; bylo odvoláno stranické usnesení z roku 1948 kritizující sovětské skladatele - ale ţádné z ostatních, ačkoli tvořila jednotný celek; Chruščov uvaţoval o zveřejnění pravdy o katynských vraţdách polských dŧstojníkŧ, avšak vzdal se toho.

Při zahájení dalšího kola reforem pak podnikl koncem roku 1962 krok, jenţ je nutné hodnotit jak z hlediska taktického, tak racionálního jako velmi pochybný. Jednalo se o reorganizaci orgánŧ KSSS na základě výrobního principu. Prosazení této zásady svědčící o dŧrazu, jaký kladl Chruščov na ekonomiku, se stalo jeho Pyrrhovým vítězstvím. Straničtí byrokraté hleděli na experimentování se sebou samými jako na nebezpečné a hledačství prvního tajemníka směřující k rozhýbání strnulé mašinérie sovětského národního hospodářství jim bylo cizí.

Strana 737

CHRUŠČOVOVA CESTA K SUPERVELMOCI V JEDNÉ ZEMI

Především tyto Chruščovovy snahy vytvářely proti němu opozici, která se ovšem formovala potají. Nelze zapomenout, ţe navzdory často proklamované jednoznačné podpoře ve straně nebyl první tajemník nikdy naprostým diktátorem Stalinova druhu. Jak na to upozornil historik C. Linden, Chruščov potřeboval politickou dohodu s elementy tíhnoucími ke konzervativcŧm. A právě pro tyto elementy začal být svým tápavým hledáním optimálních reforem nepohodlný; jako vítaná zbraň jim poslouţily Chruščovovy vnitropolitické i zahraniční neúspěchy.

Tato opozice si vybrala do svého čela Leonida Breţněva, jenţ se stal tmelícím článkem jejích rozličných sloţek. Významnou silou protichruščevovské koalice byli mladší, konzervativní funkcionáři, vyrostlí ve stalinském duchu, kteří měli v nejvyšších orgánech KSSS většinu. Posledním impulsem se staly zřejmě události z 22. září 1964, kdy Chruščov pronesl řeč, jeţ nebyla nikdy publikována. Předpokládá se, ţe v ní definitivně odmítl prioritu těţkého prŧmyslu a snad se vyslovil i pro zlepšení vztahŧ se Západem; je faktem, ţe právě tehdy poslal svého zetě Adţubeje do Bonnu s osobním poselstvím. Má se za to, ţe připravoval rovněţ svolání mezinárodní komunistické konference, která by potvrdila rozchod s Čínou. Hnací silou opozice byly nyní armádní špičky, nespokojené se snahami prvního tajemníka omezit investice do zbrojního prŧmyslu. 14. října 1964 byl Chruščov donucen k demisi. V širším pohledu se jednalo o vítězství stranické byrokracie a vojensko-prŧmyslového komplexu nad reformními ekonomy a liberály v ideologické oblasti.

Co lze říci k závěrečnému zhodnocení chruščovovského období?

Jeho hlavní význam spočívá v tom, ţe provedl obrat od stalinského modelu. Hledání nových cest se však ukázalo vzhledem k ideologickým imperativŧm nedŧsledné, někdy aţ zmatené. Zátěţ

Strana 738

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

myšlenkového balastu zŧstávala stále ohromná. Desítky stranických usnesení a víra, ţe to je zpŧsob jak vyřešit palčivé problémy doby, jsou toho nejlepším dŧkazem. Chruščovovi je třeba přiznat neúnavnou snahu pohnout společnost kupředu - všude ale se stále mísilo nové se starým. Byly propuštěny miliony z Gulagu, ale ten úplně nezmizel, přetvořil se v GUITK a vězňové zŧstali, i kdyţ nelidské podmínky stalinské doby pominuly; byla vyřčena pravda o Stalinovi, ale neúplná; smělo se začít hovořit a psát svobodněji, avšak zdaleka ne svobodně. Co ovšem mělo mimořádný význam, ţe zbylo více hmotných statkŧ pro řadového občana - a pootevření se světu.

Desetiletí Chruščovovy vlády společnost nesporně změnilo. To nemohou popřít ani ti, kdo se k jeho hodnocení staví kriticky. Francouzský historik F. Furet dokonce označuje jeho příchod za zlom; literární historička L. Bělaja hovoří v jiné souvislosti o Chruščovově éře jako o skoku k překonání „sovětské mentality“, která se vytvořila v prvních desetiletích existence Sovětského svazu a jeţ byla plodem iracionálního světa, v němţ si lidé zvykli ţít. Nebylo by však správné chápat tuto změnu absolutně. Mnohé z iracionálního myšlení, vypěstovaného sovětským reţimem, zŧstávalo v lidech zakořeněno velmi hluboko.

Neuskutečnitelnou se ukázala i Chruščovova představa vylepšeného socialistického společenství. Odstředivé tendence nebylo moţné zvládnout. Stalinem vytvořený blok trval příliš krátkou dobu, neţ aby mohl být pevně stmelen (coţ bylo ovšem samo o sobě značně problematické). Čína byla příliš velkým balvanem, aby mohla být otesána podle sovětských měřítek. A co se týče středoevropských státŧ, ty se po povolení stalinské uzdy začaly odtahovat v souladu se zákony svého vnitřního vývoje, i kdyţ se fasáda bloku zdála zatím být

Strana 739

CHRUŠČOVOVA CESTA K SUPERVELMOCI V JEDNÉ ZEMI

neotřesená. Ve všech zásadních věcech ovšem dále platilo rozhodující slovo Moskvy.

Strana 740