REVOLUČNÍ ROK 1917

„Soudruzi a občané, nová vláda, utvořivší se ze středních vrstev občanstva, učinila dnes prohlášení o všech reformách, které se zavazuje uskutečnit částečně ještě během zápasu se starým reţimem, částečně po skončení tohoto zápasu. Mezi těmito reformami jsou některé, jeţ musí široké demokratické kruhy uvítati: politická amnestie, závazek připravovati ústavodárné shromáţdění, uskutečnění občanských svobod a odstranění národnostních omezení. Soudíme tudíţ, ţe tou měrou, jakou vznikající vláda bude uskutečňovati tyto závazky a rozhodně bojovati se starou vládou, demokracie jest povinna ji podporovati.“

Teprve mnohem později vešlo ve známost, ţe vláda spíše neţ v dumě byla utvořena na jednáních předních ruských zednářských lóţí - vyšli z nich mj. ministři Gučkov, Kerenskij, Někrasov, Těreščenko, Konovalov a moţná i další. Mezi ruské zednáře s uznávanou autoritou patřili mj. V. Maklakov, A. Chatisov a N. Volskij. Udrţovali úzký styk s francouzskými zednáři. Slavná doba zednářŧ však byla jiţ minulostí. Rychle se mnoţící zednářské lóţe byly nyní jen dokonalejší příleţitostí k navazování společenských, ekonomických a politických kontaktŧ.

Pět dní, ve dne v noci, uprostřed zmatkŧ a návalu pracovala vláda v Tauridském paláci. Zvaní i nezvaní hosté permanentně docházeli do paláce, organizované skupiny, například vojenské jednotky, bylo třeba vítat a denně bylo nutné na tribuně hlavního sálu zdŧvodňovat vládní rozhodnutí. Vláda proto přenesla své sídlo do Mariinského paláce a Tauridský palác přenechala sovětu.

KERENSKIJ

Alexandr Kerenskij (1881-1970), ministr spravedlnosti, války a námořnictví, premiér Prozatímní vlády i vrchní velitel ruské armády v době existence ruské demokratické republiky, je jakoby dějinami

Strana 546

RUSKÉ IMPÉRIUM

zapomenut, ač byl nejpřednějším politikem demokratického Ruska v roce 1917. Snad pro své mládí (bylo mu teprve 36 let) byl jiţ v době aktivního politického ţivota v Rusku předmětem útokŧ, stupidní satiry, pomluv i kleteb. Bolševici a zvláště Lenin přidali k tomu všemu ve stylu své propagandy: chvastoun, slaboch, fantasta, uslintaný právník a politický klaun.

I to, co udělal pro revoluci, je téměř zapomenuto. Vystudoval práva, ale po krátké eserské aktivitě v politice a zatčení 1905 se rozhodl pracovat jako právník ve prospěch lidí, šikanovaných carskými zákony. Ţádné měření sil vlády s opozicí se bez něho neobešlo. Vedl slavné procesy, v nichţ si vydobyl autoritu i uznání - obhajoval úspěšně arménské dašnaky i estonské sedláky, jiţ jako poslanec za trudoviky předsedal komisi dumy pro vyšetření lenské tragédie (1912) apod. Při protestních akcích proti vykonstruovanému obvinění ukrajinského Ţida Bejlise z údajné rituální vraţdy sepsal, propagoval a rozšiřoval veřejný protest (ač poslanec, byl zatčen a osm měsícŧ vězněn) atd. Ve válečných letech sjezdil celé Rusko a šířil své, jiţ tehdy demokratické, přesvědčení.

Po březnové revoluci soupeřil s Miljukovem - oba, jeden o druhém, řekli ve svých vzpomínkách, ţe dominovali Prozatímní vládě. Proti rozhledu a vzdělání uznávaného historika Miljukova postavil Kerenskij svoji impulzivnost a emotivnost, řečnický talent i herecké nadání. Byl nepochybně velkým manipulátorem davu a v bouřlivém létě 1917, kdy vrcholila jeho popularita, ovládl ruskou politickou scénu.

Kerenskij byl přesvědčeným demokratem a odmítl rady, aby se stal diktátorem. Své vládní úsilí soustředil na aktivizaci armády a podporu další účasti Ruska ve válce proti Německu a Rakousko-Uhersku. Správně vystihl, ţe největší hrozbou pro Rusko jsou bolševici a jejich

Strana 547

REVOLUČNÍ ROK 1917

snaha o rozloţení armády. Nakonec neuspěl - soudní šetření s bolševiky ohledně německých peněz nebylo dovedeno do konce - a rozkladu armády nezabránil. Většinu jeho protibolševických projevŧ v dumě i na frontách dnes musíme posoudit jako odpovědné a varující. Na prvním sjezdu sovětŧ celého Ruska v červnu 1917 vmetl Leninovi do tváře obvinění, ţe pracuje k chaosu, aby mohl nastolit diktaturu, coţ bude znamenat potoky krve (delegáti mu tehdy ještě tleskali). Při jiné příleţitosti Leninovi veřejně řekl: „Vy,

bolševici, poţadujete dětinské léčení: zatýkat, zabíjet a ničit. Kdo tedy jste? Socialisté, nebo policajti z bývalého reţimu?“

6. listopadu 1917, v předvečer bolševického převratu, nařídil obsazení mostŧ přes Něvu a bolševických tiskáren, avšak puči jiţ nedokázal zabránit. V prvních dnech po převratu se ještě pokusil přivést vojska z fronty na Petrohrad, ale u Pulkova byla jím povolaná Krasnovova armáda zastavena a přemluvena k nečinnosti.

Strana 548

RUSKÉ IMPÉRIUM

V emigraci psal Kerenskij dějiny, přednášel, vydával noviny a přemýšlel o chybách, které se staly. Nikdy se nesníţil k pomluvám a nesmířil s bolševickou mocí a ještě v roce 1968 veřejně protestoval proti sovětské invazi do Československa.

KRÁTKÝ ŽIVOT REPUBLIKY

Největším problémem Prozatímní vlády bylo, ţe nevládla - měla k dispozici jenom ţivé slovo. Měla sice odpovědnost, ale moc si uzurpoval Petrohradský sovět dělnických a vojenských zástupcŧ, vyvolaný k ţivotu menševiky v prvních dnech revoluce, který vládě nedŧvěřoval a přisvojoval si střídavě moc i práva vlády i dumy. Reprezentativním orgánem sovět rozhodně nebyl - měl přibliţně 2500 delegátŧ (v březnu 1917 zdaleka ne všichni docházeli), kteří v rychlých a náhodných volbách měli z jedné třetiny zastupovat asi 800900 000 petrohradských dělníkŧ a ze dvou třetin asi 170 000 vojákŧ petrohradské posádky.

Nejvýraznějším projevem tohoto podivného dvojvládí byl pověstný rozkaz číslo 1. (ze 14. března 1917), jímţ Petrohradský sovět zřizoval v armádě sověty vojákŧ s rozhodující pravomocí vŧči velitelskému sboru. O armádě jiţ nerozhodovala vláda, ale pologramotná masa vojákŧ, jejímţ nejvyšším mluvčím byl Petrohradský sovět.

Po celou dobu své existence vláda, která 16. dubna proklamovala demokratické svobody a dala příleţitost Západu přivítat Rusko jako novou liberální demokracii v rodině pokrokových státŧ (první uznání přišlo z USA 22. 3.), zápasila s problémem volby mezi další účastí Ruska ve válce a uzavřením separátního míru. Často se dnes setkáváme s názorem, ţe vytrvalá snaha vlády (Miljukova i Kerenského) pokračovat ve válce na straně Dohody vládu a demokracii zahubila. „Revoluční válka proti německému militarismu“

(jak ji definoval Kerenskij) se vládě zdála být jedinou šancí jak

Strana 549

REVOLUČNÍ ROK 1917

demokracii v Rusku udrţet. Problém byl v tom jak zlepšit kvalitu ruské armády. Na 100 ruských padlých vojákŧ se jich vzdalo 300, u Britŧ 20 a u Němcŧ 26 - ruští vojáci té doby dvanáctkrát aţ patnáctkrát častěji zahazovali zbraně neţ příslušníci jiných armád.

I hlad rolníkŧ po pŧdě nabyl takového rozměru, ţe vláda bez výkonné moci byla bezbranná. S létem 1917 (a dá se říci,

ţe jiţ od dubna) vláda neměla kontrolu nad Ruskem. Statisíce rolníkŧ táhly domŧ z fronty, rolníci šli v tlupách, loupili, šířili nové údajné instrukce brát si pŧdu. Bylo to jako stepní poţár a jako předzvěst

Strana 550

RUSKÉ IMPÉRIUM

občanské války. Bujné a špinavé vraţdění bylo na denním pořádku. Vláda se ocitla v začarovaném kruhu: navrhovala pozemkovou reformu, legislativu však měl připravit nový parlament. Ten bylo třeba zvolit, ale sovět se zdráhal dát souhlas k volbám, protoţe směřoval k jakési republice rad, v níţ ovšem parlament neměl místo. A tak to šlo stále dokola.

Vláda odvolala všechny gubernátory a vyšší úředníky, reorganizovala policii, ale úřednictvo jako celek ji nepodpořilo. Ani Západ nebyl bez viny. Podporu nové vlády podmínil jejím postojem a úspěchy ve válce a kdyţ se jich nedočkal (kromě letní Brusilovovy ofenzivy v roce 1917), zŧstalo Rusko bez západních dodávek. Po koaličních neshodách (Gučkov a Miljukov - dva „silní“ ministři - v květnu odstoupili pro „sabotáţ“ vládní činnosti sovětem) vládní křesla obsadili socialisté a bylo ještě hŧře. Socialisté byli přesvědčeni, ţe by mladá demokracie měla dát prostor i radikálŧm, tj. bolševikŧm. Svou snahou o spolupráci s bolševiky si však nezískali ani jejich uznání, ani spojenectví. Pro bolševiky byli jen - jak o nich napsal Lenin - „uţitečnými idioty“.

Strana 551

REVOLUČNÍ ROK 1917

Aţ neskutečně vypadá historie tzv. Kornilovova puče, který se nekonal, přesto - anebo právě proto - ţe Kerenskij a Kornilov chtěli oba totéţ. Kdyţ si vysvětlili, co mají vlastně za úkol, nezbývalo armádám obou směrŧ neţ se po ruském zpŧsobu bratřit. Jeden telefonický hovor Kerenského s Kornilovem, zmatený jak komedie plná omylŧ, přivedl Kerenského k osudným rozhodnutím, která vedla ke konci mladé ruské

demokratické republiky.

BOLŠEVICKÝ NÁSTUP A

TROCKIJ

O bolševicích se v Rusku do dubna 1917 mnoho nevědělo. Podle vlastní statistiky jich koncem roku 1916 bylo v

Petrohradě 1500-2000, v Moskvě 300-600, v

Samaře 80-100, v

Charkově 120 atd. Za březnové revoluce 1917 sami uvedli číslo 22 000. Leninovi revoluční pretoriáni však byli dobře připraveni, disciplinovaní a jejich malá početnost měla i své výhody - bolševici mohli měnit strategii i taktiku na počkání. O březnové revoluci se Lenin dověděl

Strana 552

RUSKÉ IMPÉRIUM

z novin a 16. dubna přijel do Ruska. Jako obvykle všechny překvapil svou razancí a „dobrodruţnými“ poţadavky, měl program, i kdyţ byl stále stejný, a hlavně peníze. Německý generální štáb a Vilém II. přišli na myšlenku jak vyhrát válku - rozhodli se v krizových místech Dohody maximálně podpořit radikály, aby vyvolali chaos. To se týkalo Mexika a Texasu, Blízkého východu (zde jsou první kroky muslimského fundamentalismu) a Ruska, kde vytipovanou rozkladnou silou byli bolševici. Hrabě Ulrich von Brockdorff-Rantzau to 2. dubna 1917 definoval naprosto přesně: „Nyní musíme za všech okolností vyvolat v Rusku co největší chaos.“ Šlo o to postarat se o vítězství extremistŧ, „neboť převrat pak bude nevyhnutelný a nabude takových forem, ţe otřese základy ruské říše… S největší pravděpodobností lze předpokládat, ţe do tří měsícŧ dospěje rozklad tak daleko, ţe náš vojenský útok povede ke zhroucení ruské moci.“

O mnoţství peněz, které v roce 1917 plynuly z Německa do pokladny bolševikŧ prostřednictvím pobočky švédské banky v Moskvě, bylo napsáno mnoho. Uveďme nejdávnější a asi nejpřesnější svědectví Bernsteinovo (roku 1921 ve Vorwärtsu), které pozdější historici nevzali příliš na vědomí, totiţ ţe šlo o neuvěřitelných 50 milionŧ zlatých marek, coţ americký historik R. Pipes přepočítává na 9-10 tun zlata. (Proto mohli mít bolševici v červenci 1917 v Rusku 41 deníkŧ a stovky placených agitátorŧ a rudogardistŧ.)

Lenin hned po návratu do Ruska vyţadoval orientaci na dobytí moci. Své kolegy přesvědčoval vlastní jistotou o své pravdě, i kdyţ to neměl vţdycky jednoduché. Po chaotickém a ţivelném pokusu o převrat (16.-17. 7. 1917) byl Lenin spolu s devíti svými soudruhy obţalován z pokusu o převrat a z velezrady (to se poprvé objevily zprávy, ţe bolševici dostávají německé peníze), utekl však do Finska. Odtud v dopisech neustále naléhal na vedení své strany, ţe je třeba připravit

Strana 553

REVOLUČNÍ ROK 1917

povstání proti Kerenského vládě. Tyto výzvy přijímali někteří vedoucí bolševici (Zinověv, Kameněv aj.) s rozpaky a nebýt schopného organizátora Lva Trockého, v němţ našly Leninovy výzvy svého zastánce, zŧstalo by s největší pravděpodobností jen u zmíněných dopisŧ.

Trockij z tribuny

Petrohradského sovětu a na nesčetných mítincích dělníkŧ a vojákŧ opakoval bolševická hesla - „Pŧdu a mír! Vezměte si nakradené! Vojáci, jděte domŧ - čeká vás pŧda a ţena!“ atd.

Trockij, který se vrátil do Ruska ze Spojených státŧ teprve v květnu 1917 a v červenci se se svou skupinou intelektuálŧ spojil s bolševiky, byl ideálním doplňkem Lenina. Trockij měl to, co Leninovi k dobytí moci zjevně chybělo - byl inteligentnější a vzdělanější, i vynikající a nesrovnatelně lepší řečník, schopný veřejnosti vnutit svŧj názor (Lenin stačil ovlivnit jen své lidi.) Navíc byl schopný organizátor. Leninova poţadavku povstání se ujal jako praktik, přijal jej za vlastní a dovedl do konce. Jen s mírnou nadsázkou se dá říci, ţe Trockij pro bolševiky vybojoval moc (jako ji pak v občanské válce coby rudý

Strana 554