- •Předmluva
- •Poznámka k 3. vydání
- •KYJEVSKÁ RUS
- •KYJEV
- •VÝCHODNÍ SLOVANÉ
- •PŘÍCHOD VARJAGŮ
- •NESTORŮV LETOPIS
- •PRVNÍ KNÍŽATA
- •POKŘESTĚNÍ RUSI
- •RUSKÁ PRAVDA
- •ROZPAD ŘÍŠE RJURIKOVCŮ
- •VPÁD MONGOLŮ
- •ZLATÁ HORDA
- •PAN VELIKÝ NOVGOROD
- •ZALOŽENÍ MOSKVY
- •ANDREJ RUBLJOV
- •MOSKEVSKÝ STÁT
- •PRVNÍ CAROVÉ
- •VZNIK MOSKEVSKÉHO STÁTU
- •MOSKEVSKÁ RUS A EVROPA
- •MLÁDÍ CARA IVANA HROZNÉHO
- •DOBYTÍ KAZANĚ
- •RUSKO NA ROZCESTÍ
- •VASILIJ BLAŽENÝ
- •LIVONSKÁ VÁLKA
- •OPRIČNINA
- •JERMAK, KNÍŽE SIBIŘSKÝ
- •KONEC VLÁDY IVANA HROZNÉHO
- •MOSKEVSKÉ RUSI HROZÍ ZÁNIK
- •POKORNÝ SLUHA BOŽÍ A JEHO PÁN
- •BORIS GODUNOV
- •LŽIDIMITRIJ I.
- •SMUTA, DOBA BOJŮ A ZMATKŮ
- •NOVÁ DYNASTIE
- •PRVNÍ ROMANOVEC
- •RÁDCI CARA ALEXEJE
- •POVSTÁNÍ STĚPANA RAZINA
- •VZPURNÝ PATRIARCHA
- •RUSKÉ IMPÉRIUM
- •KONEC STARÝCH ČASŮ
- •CAREVIČ PETR
- •POVSTÁNÍ STŘELCŮ ROKU 1682
- •CAR „V NEMILOSTI“
- •STRÁŽCE VELKÉ PEČETI
- •MUŠKETÝR PETR
- •AZOVSKÁ TAŽENÍ
- •VELKÉ POSELSTVO
- •MOSKEVSKÝ PODZIM ROKU 1698
- •PRVNÍ REFORMY
- •OD NARVY K POLTAVĚ
- •PŘÍPRAVY K VELKÉ VÁLCE
- •ZAČÁTEK BOJE O BALT
- •LIDÉ KOLEM CARA
- •KONDRATIJ BULAVIN
- •HETMAN MAZEPA
- •POLTAVA
- •IMPERÁTOR A REFORMÁTOR
- •PETROVSKÉ MANUFAKTURY A OBCHOD
- •PRUTSKÉ TAŽENÍ
- •GUBERNIE, SENÁT, KOLEGIA
- •PETROVSKÁ SPOLEČNOST
- •OKNO DO EVROPY
- •KONEC SEVERNÍ VÁLKY
- •SMRT CARA
- •DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ
- •PÁD MENŠIKOVA
- •NEJVYŠŠÍ TAJNÁ RADA
- •BIRONOVŠTINA
- •VOLBA POLSKÉHO KRÁLE
- •POČÁTKY BOJE O PŘÍSTUP K ČERNÉMU MOŘI
- •„BEZEJMENNÝ VĚZEŇ“
- •„TICHÁ“ CAREVNA
- •TAJNÁ MISE KNĚŽNY-MATKY
- •PRINCEZNA SOFIE
- •LESK A BÍDA IMPÉRIA
- •SEDMILETÁ VÁLKA
- •PÁD KANCLÉŘE BESTUŽEVA
- •EPIZODICKÁ VLÁDA PETRA III.
- •CO SI RUSKO PŘEJE?
- •UPEVNĚNÍ MOCI NOVÉ VLÁDY
- •VLÁDNÍ PŘEDSTAVY KATEŘINY II.
- •OCHRANA „POLSKÝCH SVOBOD“
- •„VELKÁ INSTRUKCE“
- •ZÁKONODÁRNÁ KOMISE
- •KONEC UKRAJINSKÉ AUTONOMIE
- •PRVNÍ VELMOŽ ŘÍŠE
- •VÁLKA S TURECKEM
- •ROZCHVÁCENÍ POLSKA
- •KNÍŽE POTĚMKIN
- •NA VRCHOLU MOCI
- •KONEC BOJE O „ČISTOU PANNU“
- •“DUŠE“ RUSKA
- •KONTRASTY V EKONOMICE ŘÍŠE
- •REVOLUCE VE FRANCII
- •SIGNÁLY NOVÉ DOBY
- •NAPOLEONSKÉ VÁLKY
- •Pavel I.
- •CESTOU K TYLŽI
- •CARŮV REFORMÁTOR
- •SVATÁ ALIANCE
- •„OSVOBOZENÍ“ EVROPY
- •SVATÁ ALIANCE
- •HRABĚ ARAKČEJEV
- •POVSTÁNÍ DĚKABRISTŮ
- •ZKLAMÁNÍ RAKOUSKÉHO KANCLÉŘE
- •ČETNÍK EVROPY
- •„POKROK, JAKÝ POKROK?“
- •POLSKÉ POVSTÁNÍ
- •KAVKAZSKÁ VÁLKA
- •ZÁKLADNÍ PROBLÉMY ŘÍŠE
- •ZÁPADNÍCI A SLAVJANOFILOVÉ
- •UKAZ PROTI REVOLUCI
- •KRYMSKÁ VÁLKA
- •NEVYHNUTELNOST REFOREM
- •ZRUŠENÍ NEVOLNICTVÍ
- •ZEMSTVA A DALŠÍ ALEXANDROVY REFORMY
- •PŘES BALKÁN DO SVĚTOVÉ POLITIKY
- •BITVA NA ŠIPCE A O PLEVNO
- •BERLÍNSKÝ KONGRES
- •VÝBOJE NA DÁLNÉM VÝCHODĚ A PRODEJ ALJAŠKY
- •OD SLAVJANOFILSTVÍ K PANRUSISMU
- •ATENTÁT NA CARA
- •ŽIDÉ V CARSKÉM RUSKU
- •KRIZE IMPÉRIA
- •VLÁDA ALEXANDRA III.
- •FJODOR DOSTOJEVSKIJ
- •LEV TOLSTOJ
- •RUSKO V ČÍSLECH
- •PRŮMYSLOVÁ REVOLUCE?
- •ZVLÁŠTNOSTI VÝVOJE RUSKA
- •VNITŘNÍ VÁLKA CARISMU
- •ZROZENÍ BOLŠEVIKŮ
- •VÁLKA S JAPONSKEM
- •ROK 1905 - REVOLUČNÍ PROLOG
- •STOLYPIN
- •ZÁRODKY PARLAMENTARISMU
- •PRAVOSLAVNÁ CÍRKEV
- •SOLOVJEV A BOHOHLEDAČSTVÍ
- •LIBERÁLOVÉ A VĚCHI
- •ULJANOV-LENIN
- •STŘÍBRNÝ VĚK RUSKÉ KULTURY
- •RUSKO-FRANCOUZSKÉ SBLÍŽENÍ A VZNIK DOHODY
- •CESTA K VÁLCE
- •FATA MORGANA CAŘIHRADU
- •RUSKO MNOHONÁRODNOSTNÍM STÁTEM
- •KONEC MONARCHIE
- •VSTŘÍC KATASTROFĚ
- •MINISTR CAROVY DUŠE
- •BRUSILOVOVA OFENZÍVA
- •PÁD DYNASTIE ROMANOVCŮ
- •REVOLUČNÍ ROK 1917
- •BŘEZNOVÁ REVOLUCE
- •PRVNÍ RUSKÁ DEMOKRATICKÁ VLÁDA
- •KERENSKIJ
- •KRÁTKÝ ŽIVOT REPUBLIKY
- •LISTOPADOVÝ PŘEVRAT
- •REVOLUCE A BURZA
- •ČEKÁNÍ NA SVĚTOVOU REVOLUCI
- •VÁLKA O BYTÍ A NEBYTÍ
- •RUDOGARDISTICKÝ PŘECHOD KE KOMUNISMU
- •SVOBODA NÁRODŮM NEBO JEDNOTNÉ A NEDĚLITELNÉ?
- •SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ
- •REVIVAL STARÉHO RUSKA?
- •LENINOVA ZÁVĚŤ
- •GENETICI, TELEOLOGOVÉ A SLAVJANOFILOVÉ
- •JAKO V DEVATENÁCTÉM ROCE
- •SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY
- •ABY RUSKO NEBYLO BITO
- •STALINOVA SOCIALISTICKÁ AKUMULACE
- •VELKÝ ÚSTUP
- •BILANCE VELKÉ ČISTKY
- •VELKÁ MYSTIFIKACE
- •NEPÁLIT SI PRSTY ZA JINÉ
- •MODERNIZACE A ARMÁDA
- •„MYSLÍTE, ŽE JSME SI TO ZASLOUŽILI?“
- •VLASTENECKÁ VÁLKA?
- •VÁLKA DILETANTŮ
- •VŠE PRO FRONTU
- •PANSLÁV UNCLE JOE
- •TROJKA MÍSTO ČTVERYLKY
- •STALINŮV TÁBOR MÍRU
- •ABYCHOM NEPŘIŠLI O PLODY VÍTĚZSTVÍ
- •NEPOKLONKOVAT PŘED ZÁPADEM, NÝBRŽ PŘED STALINEM
- •STUDENÁ VÁLKA - MOCENSKÝ PAT
- •KONEC STALINA, KONEC EPOCHY
- •NÁPADNÍCI OSIŘELÉHO STALINOVA TRŮNU
- •OBCHVAT KAPITALISTICKÉHO SVĚTA
- •KOLOTOČ REFOREM
- •ČÍNSKÝ BALVAN A CHRUŠČOVŮV PÁD
- •JEN ŽÁDNÉ EXPERIMENTY
- •CÍL: SVĚTOVLÁDA
- •HLASY SPRAVEDLIVÝCH
- •VYŠLAPANÉ CESTY STARÝCH LIDÍ ANEB GERONTOKRACIE
- •Nástupnická krize
- •REFORMÁTOR GORBAČOV
- •GLASNOSŤ, SPOJENEC PERESTROJKY
- •ROZPAD SOVĚTSKÉHO BLOKU A KONEC SOVĚTSKÉHO SVAZU
- •NOVÁ SITUACE, NOVÉ OTÁZKY
- •VŠECHNU MOC NOVÉMU PREZIDENTOVI?
- •KONEC TRŽNÍHO ROMANTISMU
- •ZNOVU JEDNOTNÉ A NEDĚLITELNÉ?
- •VÝCHOD A ZÁPAD
- •KAM KRÁČÍŠ, RUSKO?
- •DODATKY
- •PŘEDSTAVITELÉ SOVĚTSKÉHO RUSKA, SSSR A RUSKÉ FEDERACE
- •NEJVYŠŠĺ STÁTNĺ PŘEDSTAVITELÉ 1917-1945
- •NEJVYŠŠĺ STÁTNĺ PŘEDSTAVITELÉ PO ROCE 1945
- •RUSKÁ FEDERACE
- •NEJVYŠŠĺ VLÁDNĺ PŘEDSTAVITELÉ 1991-1994
- •CHRONOLOGIE DŮLEŽITÝCH UDÁLOSTÍ
- •VÝBĚROVÝ SEZNAM LITERATURY
- •SOUHRNNÁ ZPRACOVÁNĺ
- •KYJEVSKÁ RUS
- •MOSKEVSKÝ STÁT
- •RUSKÉ IMPÉRIUM
- •VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA
- •O AUTORECH
- •OBSAH
DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ
„nejvyšším státním zájmu“. Přímá účast Kateřiny II. na jeho vraţdě je podnes nejasná. O nepřímé účasti není pochyb.
Smrt cara Ivana VI. odhaluje skutečnou - a nikoli na odiv stavěnou - podstatu ruského samoděrţaví a vlastně podstatu kaţdé autokracie. Osudy lidí nejsou pro samovládce ničím, pokud se dostanou do rozporu s jeho zájmy, ať jiţ skutečnými, nebo domnělými. Samoděrţaví - na rozdíl od ostatního „zkaţeného světa“ - pevně drţí ve svých rukou moc zákonodárnou, soudní i výkonnou. Zatímco evropská civilizace povaţuje kaţdý čin moci výkonné, který nevychází z předchozího výroku zákonodárce (a pouze soudu přísluší právo interpretace vŧle zákonodárce) za ilegální, je kaţdé samoděrţaví „ve výhodě“. Vychází ze zásady, ţe mravné a tedy zákonné je všechno, co (třeba i ex post) schválí vládce, neboť „kaţdá neřest, kterou král schválí, je ctností“ (Henry de Montherlant).
„TICHÁ“ CAREVNA
Po tragickém příběhu „bezejmenného vězně“ se vraťme do doby, kdy byl tento car-kojenec gardou svrţen a carevnou se stala dcera Petra I.
Alţběta (25. listopadu 1741).
Alţběta Petrovna, „dobrá a svévolná ruská báryně 18. století“ (V. O. Ključevskij), bývá líčena jako panovnice nevýrazná a nerozhodná. Skutečně jí pŧsobilo značné potíţe cokoli ihned rozhodnout či podepsat a mnohé dokázala odkládat po celou dobu své vlády a nerozhodnout vŧbec. Nepramenilo to však z bezradnosti či neschopnosti, jak se někteří její současníci domnívali. Alţběta Petrovna se totiţ v době, neţ dosedla na trŧn, naučila dokonale nenávidět vládní zvŧli a „rázné činy“. Leccos z toho pocítila ostatně za vlády Anny Kuronské a Ernesta Birona sama na sobě.
Strana 258
RUSKÉ IMPÉRIUM
Nepovaţovala se za výjimečně „velkou a skvělou panovnici“ a budiţ jí ke cti řečeno, ţe ani netouţila po velkých státnických činech. Milovala ţivot a dovedla jej ţít. Měla sice na svou dobu velmi slušné vzdělání (uměla italsky, francouzsky a německy), avšak mnohem více času neţ čtení věnovala dobrému jídlu - svému kuchaři dala hodnost generála - dvorním slavnostem a zejména šatŧm. Během jediného dne se dokázala i pětkrát převléknout, přičemţ zpravidla kaţdé šaty oblékla jen jednou v ţivotě.
Záhy po svém nastoupení si vynahradila nepřízeň osudu, která ji připravila o snoubence (vévodu holštýnského, který zemřel před svatbou), a bez ohledŧ na dobové zvyklosti - ostatně nikterak zvlášť přísné - uzavřela morganatický sňatek s Alexejem Razumovským. Později (po roce 1749) zaujal místo Razumovského hrabě Ivan Šuvalov, jehoţ bratři (Petr a Alexandr) převzali ovšem nejvyšší vládní místa.
Mimořádné postavení favoritŧ nebylo tehdy ničím neobvyklým a naprosto je nelze povaţovat za speciální ruskou záleţitost. Vzpomeňme, ţe právě v době, o níţ hovoříme - kolem roku 1745 - vzešla hvězda tehdy čtyřiadvacetileté madame Pompadour, jejíţ vliv na Ludvíka XV. a politiku francouzské monarchie daleko překračoval vše, co je známo o favoritech ruských.
Bylo by ovšem nespravedlivé posuzovat carevnu Alţbětu jen podle toho, ţe po sobě zanechala 15 000 šatŧ (další 4000 shořely při jednom z poţárŧ v moskevském Kremlu) a 5000 párŧ bot. Tyto carské rozmary a její vroucí, aţ téměř bigotní zboţnost - to vše jsou jen okrajové stránky „tiché“ vlády této carevny.
Alţběta I. dosedla na trŧn v dosti komplikované a nepřehledné situaci, zejména pokud šlo o záleţitosti evropské. Rusko potvrdilo platnost
Strana 259
DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ
pragmatické sankce Karla VI. (jíţ se zaručovala nedělitelnost habsburských zemí a nástupnické právo v ţenské linii, pokud by nebylo přímých muţských potomkŧ), avšak roku 1740, kdy Prusko tyto mezinárodní dohody záborem Slezska porušilo, nezmohl se ruský trŧn na více neţ verbální protest. A to přesto, ţe posílení Pruska neodpovídalo ruským zájmŧm, neboť nevylučovalo budoucí pruský zájem o Polsko, tradiční sféru expanzivní politiky carské říše. Další vývoj tyto obavy sice potvrdil, avšak v roce 1740 nemohlo Rusko, zmítané vnitřními mocenskými konflikty, ani pomyslet na aktivnější evropskou politiku. V prvních letech své vlády snaţila se i carevna Alţběta vyhnout jakýmkoliv komplikacím. Uvnitř říše to vedlo k
Strana 260
RUSKÉ IMPÉRIUM
jistému uvolnění daňového tlaku a zlepšila se i ekonomická situace. Dočasná slabost a pasivita ruské politiky nejen významně přispěla k tomu, ţe se Prusku podařilo upevnit své výboje, ale v Berlíně dokonce tajně doufali, ţe o ruské zahraniční politice budou i nadále rozhodovat favorité a rozmary carevny a ţe proto bude moţné snadno ji ovlivnit.
Bismarck prý kdysi prohlásil, ţe s Ruskem je třeba zacházet „jako se špatným počasím“. Nejlepší je prý čekat, aţ přejde. Podtext tohoto názoru spočívá v iluzi, jíţ se oddával jiţ Fridrich II. - v Rusku vlastně ani přesně nevědí, co chtějí. Neurčitost ruské politiky v prvních letech vlády Alţběty I. skutečně mohla vést k názoru, ţe carská vláda vlastně ţádnou dlouhodobou koncepci své zahraniční politiky ani nemá.
Na rozdíl od Fridricha II. a jeho současníkŧ máme výhodu odstupu dvou století. Mŧţeme proto říci, ţe přes všechny peripetie a kroky vzad byla ruská politika 18. století velmi cílevědomá a dŧsledná. Po ovládnutí baltského pobřeţí za vlády Petra I. směřovala k připojení zbývajících ukrajinských a běloruských území, tvořících tehdy ještě součást Polska, a k proniknutí k Černému moři.
Od ostatních carŧ se Alţběta Petrovna nelišila tím, ţe by to nechápala, ale tím, ţe na počátku její vlády nemělo Rusko dosti sil k tomu, aby aktivizovalo svoji politiku ve směru prosazování těchto dlouhodobých cílŧ. Přesto však byly jiţ v první polovině čtyřicátých let podniknuty první kroky. Rusko se začíná vracet ke spojenectví s Rakouskem a Saskem. Zatím to však v Berlíně chápali jako carský rozmar, jako „špatné počasí“, jehoţ hlavním viníkem byl tehdejší ruský vicekancléř hrabě Alexej Bestuţev-Rjumin, kterému prý „prostomyslná carevna“ příliš věří.
Ostatně sám vicekancléř dával k těmto představám nepřímo podnět. Spolu s vynikajícími státnickými schopnostmi měl totiţ i jednu
Strana 261