OD NARVY K POLTAVĚ
Protiruské nálady a postoje však nebyly v letech 1708-1709 určující. Ukrajina pociťovala útisk ze strany hetmana a kozáckého vojska mnohem bezprostředněji a silněji neţ závislost na Moskvě. Mazepa byl mezi lidem upřímně a bezvýhradně nenáviděn a jiţ proto se nemohl postavit do čela boje za svobodu a nezávislost Ukrajiny. Po dvou desetiletích, kdy vládl, se mohlo najít jiţ jen málo těch, kteří by uvěřili, ţe mu opravdu jde o blaho Ukrajiny. Znali jej jako proradného a bezohledného magnáta.
V řadě příčin Mazepova neúspěchu zaujímá právě on sám místo nikoli poslední. Byl dokonale neschopen vést zápas o nezávislost Ukrajiny jiţ proto, ţe sledoval především svŧj osobní mocenský zájem. Ostatně věren sám sobě, navrhl jiţ v prosinci 1708 carovi, ţe zajme svého protektora Karla XII. a vydá jej Rusŧm. Pro sebe za to ţádal milost a znovu úřad hetmana. Petr s tím souhlasil a byl ochoten dát Mazepovi i smluvní záruky, ale nakonec z tohoto „obchodu“ sešlo. Mazepa zŧstal hetmanem běţencŧ a na útěku před carskou armádou jej stihla i smrt (září 1709).
Přes naprostou nezpŧsobilost Ivana Mazepy podnítit ukrajinské osvobozenecké hnutí a postavit se do jeho čela, představuje jeho podpora Švédŧm jeden z historických pokusŧ vymanit Ukrajinu z nadvlády Ruska a vytvořit vlastní stát.
POLTAVA
Podzim a zima 1708-1709 proběhla v dílčích sráţkách a marných pokusech Švédŧ přimět Rusy ke generální bitvě. A zatím nemoci, mrazy a nedostatek potravin trvale nahlodávaly armádu Karla XII., která jiţ ani početně, ani svým bojovým nadšením nebyla onou silou, jeţ vítězně prošla Polskem a obsadila Sasko.
Strana 206
RUSKÉ IMPÉRIUM
Podněcován Mazepou a ve snaze zlepšit zásobování své armády obrátil se Karel XII. na jaře 1709 směrem na jih a v květnu 1709 oblehl Poltavu, jejíţ dobytí mu mělo otevřít cestu na Ukrajinu. V této době však neměl jiţ ani polovinu vojska, s nímţ přešel Vislu.
Petr si ovšem uvědomoval, jaký význam v dané chvíli má udrţení Poltavy. Protiruské nálady na Ukrajině by mohly dostat příchodem Švédŧ nové podněty, coţ by nutně jen dále zkomplikovalo stále ještě nejistou tamní situaci. Výsledek obrany Poltavy mohl podstatně ovlivnit další prŧběh války, a proto se i hlavní ruská armáda pohnula k pevnosti, která byla v dané chvíli klíčem k Ukrajině.
Blíţil se okamţik generální bitvy, o niţ Karel XII. dosud tak dlouho a marně usiloval. Nyní však švédské velení váhalo. Vzájemný poměr sil byl jiţ zcela zřetelně porušen. Rusové měli nejen početní převahu, ale i velikou převahu v dělostřelectvu, neboť Švédŧm docházely poslední zásoby střeliva. Generálové a ministři se snaţili Karla XII. přesvědčit o nezbytnosti ústupu za Dněpr. Avšak marně.
27. června 1709 došlo u Poltavy - jejíţ nevelká posádka stále ještě čelila švédskému obléhání - k bitvě, která po dvou hodinách skončila úplnou poráţkou armády Karla XII., jenţ se sám jen stěţí vyhnul zajetí. Na bojišti zŧstalo přes 9 000 mrtvých a krátce nato dostihl Menšikov u Perevoločné zbytky švédské armády a dokonal dílo zkázy. Na 18 000 Švédŧ padlo do zajetí. Armáda Karla XII. přestala existovat a král spolu s Mazepou, provázeni houfem těch, kteří se zachránili, se uchýlili pod ochranu sultána.
„Nyní je jiţ definitivně poloţen s pomocí boţí základní kámen Petrohradu,“ psal Petr I. po bitvě. V tomto carově hodnocení významu bitvy je obsaţen hlavní dŧsledek bitvy u Poltavy - boj o baltské pobřeţí byl nyní (přestoţe válka trvala ještě 12 let) jiţ rozhodnut.
Strana 207
OD NARVY K POLTAVĚ
Poltavská bitva měla významné dŧsledky jak v zahraniční, tak i ve vnitřní politice Ruska. Švédsko, které si za třicetileté války (16181648) dobylo postavení první mocnosti evropského severu, muselo postoupit své místo Rusku. Poltavské vítězství umoţnilo ruské diplomacii - opřené o nebývale posílenou moc carského impéria - rozvinout aktivitu, která nemá srovnání s čímkoliv, co tu bylo dosud. Rusko nyní jiţ plně vstupuje do evropské politiky jako velmoc, kterou nelze přehlédnout.
Ve vnitřní politice znamenalo vítězství u Poltavy nejen jisté uvolnění obrovitého vypětí (zrušení všech daňových nedoplatkŧ - s výjimkou
Strana 208
RUSKÉ IMPÉRIUM
let 1707-1708), ale i těsnější sepětí cara s „novými lidmi“. Menšikov byl jmenován polním maršálem, Golovkin dostal hodnost kancléře a Šafirov se stal vicekancléřem. Jindy dŧsledně šetrný car zahrnul své bliţní hodnostmi i rozsáhlými statky (sám Petr, dosud „plukovník gardy“, přijal za účast v bitvě hodnost generál-poručíka). Střetnutí se Švédy prokázalo schopnosti nově vybudované pravidelné armády i petrovské vládní administrativy, která úspěšně obstála ve sloţité situaci prvních válečných let.
Konečně lze pozorovat i to, ţe tento úspěch nezŧstal bez vlivu ani na reformní úsilí cara. Vládní činy netrpělivého a neustále spěchajícího Petra byly do roku 1709 spíše mobilizací vnitřních sil říše k vedení těţké války. Činnost petrovské administrativy byla aţ dosud jednoznačně podřízena cílŧm války. Po roce 1709, kdy odpadlo akutní nebezpečí vpádu nepřítele, se tato situace podstatně mění. Mizí dosavadní reformní improvizace. Lze říci, ţe teprve nyní přišel čas skutečných a (posuzováno v kontextu vývoje v dalších desetiletích) i trvaleji platných reforem vnitřní správy říše.
Strana 209