16. Struktura mezinárodněprávní odpovědnosti za protiprávní chování

Jednou z nejvýraznějších zvláštností mezinárodního práva je okol­nost, že jeho subjekty nepodléhají ústřední legislativní moci ani autoritativnímu soudnímu orgánu s obligatorní jurisdikcí.

- absence centrální výkonné moc => subjekty plní svou povinnost dobrovolně.

K právu však neodmyslitelně přísluší alternativní volba subjektu mezi dodržením uloženého pravidla chování a jeho porušením. Zvolí-li subjekt druhou variantu, musí být připraven nést negativní právní následky svého protiprávního chování.

- v mezinárodním právu se uplatňují vztahy svrchované rovnosti x nelze uplatnit mocenské postupy – jejich fci plní institut mezinárodněprávní odpovědnosti (dále jen „mezinárodní odpovědnost")

- mezinárodní odpovědnost je tvořena souborem norem upravující právní následky mezinárodně protiprávního chování

- tyto následky působí k tíži subjektu, který se dopustil protipráv­ního chování.

- pravidla mezinárodní odpovědnosti ukládají delikventu k původní povinnosti, kterou porušil (primární pravidlo), dodatečné závazky, které se aktivují až v okamžiku porušení primárního pravidla (odpovědnostní pravidla jsou tedy pravidly sekundárními)

- původní povinnost porušením nezaniká, zavazuje porušitele i na­dále, odpovědnostní závazek k ní přistupuje a automaticky, ex lege, ji doplňuje (je tak závazkem akcesorickým).

- normy mezinárodní odpovědnosti do značné míry suplují sankční systémy známé z poměrů vnitrostátního práva a přebírají funkci nepřímého donucení

Porušení mezinárodněprávního závazku

Porušení mezinárodněprávního závazku se považuje za objektivní prvek mezinárodně protiprávního chování. Stát svůj závazek poruší tehdy, když jeho chování není v souladu s tím, co po něm závazek požaduje.

Protiprávnost chování státu je třeba posuzovat výlučně ve světle me­zinárodního práva. Neboť systém mezinárodního práva nepřihlíží k právní existenci vnitrostátního práva, nemůže být porušení me­zinárodněprávního závazku neutralizováno tím, že chování státu v rozporu s mezinárodním právem bylo plně v souladu s jeho právem vnitrostátním.

Mezinárodní odpovědnost státu vznikne, jestliže poruší závazek, který mu ukládá norma mezinárodního práva. Není významné, jde-!i o závazek obsažený ve smluvní, obyčejové či jiné formě.

- porušení mezinárodněprávního závazku může být jak komisivní (např. zákaz mučení) tak i omisivní (případ Průlivu Korfu 1949)

Pravidla mezinárodní odpovědnosti činí dále rozdíl mezi závazky, které požadují určité chování (obligations of conduct), a závazky, jež cílí k dosažení určitého výsledku (obligations of result). Prvně uvedené ukládají, aby se stát choval stanoveným způsobem nebo aby použil stanovené prostředky. Druhý typ závazků předvídá pouze žádaný výsledek, přičemž dává státům volnost při výběru prostředků k jeho dosažení. Vzhledem k velké míře svobody, jíž státy v mezinárodním právu stále požívají, výrazně převažují závazky na dosažení výsledku.

K porušení závazku znějícího na chování dojde, pokud se stát nechoval uloženým způsobem nebo nepoužil specifikované prostředky. Takovým je např. tzv. závazek bdělosti, který musí stát dodržovat při ochraně práv cizinců. Stát neodpovídá ipso facto za každé ohrože­ní jejich práv soukromými osobami (tedy za výsledek), ale pouze tehdy, pokud k ochraně práv cizinců nepoužil všech prostředků, které vzhledem k okolnostem normálně použít měl. Závazek znějící na výsledek je porušen tehdy, když se skutečně dosažený výsledek liší od výsledku požadovaného tímto závazkem (např. závazek nevracet uprchlíky do států, v nichž jim odůvodněně hrozí politicky motivované pronásledování). V takovém případě není porušením závazku pou­hé vytvoření vnitrostátních legislativních předpokladů pro dosažení mezinárodně protiprávního výsledku (vydání zákona, který vrácení uprchlíků připouští), nýbrž až uplatnění závadného vnitrostátního předpisu v praxi (skutečné vrácení uprchlíka do nebezpečného státu).

Přičitatelnost jednání nebo opomenutí státu

Státu se přičítá chování jeho orgánů. Pojem „orgán" v mezinárodním právu bývá vykládán i aplikován extenzivně. Zahrnuje všechny osoby, které skutečně vykonávají státní moc, ať už na základě vnitrostátního práva, nebo pouze fakticky (orgány de facto). Rozumějí se jím nejen orgány činné v oblasti mezinárodních styků, ale působící na kterém­koli úseku horizontální struktury státní moci (orgány ústavodárné, zákonodárné, výkonné i soudní), stejně jako orgány na všech stupních vertikální výstavby této moci - územní (orgány obecní, regionální, spolkové apod.) i funkční (běžní policisté či celní úředníci, jakož i ministr vnitra).

• legislativní orgán může svým chováním založit odpovědnost státu v souvislosti se závazky ukládajícími určité chování tím, že vydá předpis, který není ve shodě s mezinárodněprávním závazkem státu, nebo tím, že takový předpis opomene vydat, ač to mezinárodněprávní závazek státu ukládá (např. pokyn k unifikaci vnitrostátního práva)

• výkonné orgány obecně přicházejí nejčastěji do styku s jednotlivci (a tedy i s cizinci), a jejich chování tak bývá nejčastěji zdrojem odpovědnosti státu (odepření imunit zahraničnímu diplomatickému zástupci policejním úředníkem, svévolné vyhoštění žadatele o status politického uprchlíka orgánem pohraniční služby apod.)

• typickým protiprávním chováním soudní moci bývá odepření přístupu k soudům (denegatio iustitiae), nebo závažná nepravidelnost soudního řízení, jehož se účastní cizí občan (odepření právní pomoci, nepřítomnost tlumočníka apod.)

• stát dále odpovídá za mezinárodně protiprávní chování parastátních jednotek, tj. jednotek, jež nejsou orgány státu, avšak podílejí se do určité míry na výkonu jeho moci. Pro stanovení odpovědnos­ti státu za jejich chování není podstatné, zda mají veřejnoprávní nebo soukromoprávní povahu, zda v nich stát má právně zajištěný převažující vliv apod., nýbrž rozhoduje výlučně okolnost, že je stát pověřil výkonem určitých prvků státní moci. Uvedenou podmínku splňuje např. soukromá bezpečnostní agentura, jíž stát svěřil řízení věznice, nebo soukromá či polostátní letecká společnost, kterou stát pověřil některými úkoly státní moci v oblasti kontroly imigrace osob. Stát přebírá mezinárodní odpovědnost za jejich chování pouze v roz­sahu jím delegovaných prvků moci, nikoli za jejich ostatní činnost (např. za prodej letenek či jízdenek).

• Státu se zásadně přičítá i chování jeho orgánů, které překročily své kompetence nebo jednaly v rozporu se služebními pokyny (chování ultra vires). Rozhodující pro posouzení přičitatelnosti je okolnost, zda daný orgán budil u jiných zdání, že jedná jako státní orgán, nebo zda použil prostředků, které mu byly k výkonu kompetencí svěřeny. Odpovědnost státu je pak dána s poukazem na zásadu dobré víry v právních vztazích. Jednal-li ovšem orgán zjevné jako soukromá osoba, jeho chování se státu nepřičte.

• Státu se zásadné nepřičte chování soukromých osob, jelikož nevyko­návají jeho vůli. Podle tradičního pojetí ovšem stát nesl odpovědnost za závadné chování soukromé osoby, pokud mu bylo možno prokázat spoluúčast (spolupachatelství) na takovém chování. Tato konstrukce byla opuštěna, neboť státu nelze zpravidla nikdy prokázat vědomost o zamýšleném činu.

Okolnosti vylučující protiprávnost

viz otázka č. 17

Škoda (újma)

- současné mezinárodní právo nepovažuje vznik a existenci škody za nutnou náležitost mezinárodní odpovědnosti

- újmou hodnou ochrany je samo protiprávní chování -> dovolat se odpovědnosti je oprávněn pouze stát, jehož právní sféra byla protiprávním chováním poškozena

Samotné protiprávní chování sice tedy založí mezinárodní odpovědnost delikventa, tato odpovědnost však zůstane platonickou - nevyvolá prakticky žádné následky, pokud nebude možno identifikovat konkrétní poškozený subjekt a individualizovanou škodu (újmu), kterou takovému subjektu protiprávní chování způsobilo (s výhradou zvláštní odpovědnosti za závažná porušení závazků plynoucích z kogentních norem obecného mezi­národního práva). Pouze konkrétní újmu je totiž schopen porušitel odčinit, reparovat.

- pojem škody v současném mezinárodním právu zahrnuje újmy materiální i nehmotné <- věc Luisitania 1923 (loď zasažená německým torpédem v 1.SV) - precedent

Reparační povinnosti podléhají škody přímé, tj. takové, jež pojí s mezinárodně protiprávním chováním vztah příčinné souvislosti. Pokud se prokázalo přerušení kauzální souvislosti mezi chováním a škodou, arbitrážní orgány takovou nepřímou škodu odmítaly uznat jako způsobilou k reparaci (počínaje slavným arbitrážním nálezem ve věci Alabama z r. 1872).

Postižený (poškozený) subjekt

Postižený subjekt je oprávněným vůči státu, který se dopustil mezinárodně protiprávního chování, ve vzájemném odpovědnostním vztahu. Postiženým se stává tím, že mezinárodně protiprávní chování jiného státu zasáhne do jeho práv.

Nejčastěji vystupuje jako postižený subjekt stát. Okruh postižených závisí na původu a obsahu primární normy, která upravovala porušený mezinárodní závazek. Založila-li porušený závazek dvoustranná smlou­va, je postiženým státem druhá smluvní strana, pokud ho založilo závazné rozhodnutí mezinárodního soudu o urovnání sporu, jsou postiženými ty státy ve sporu, jimž náleží odpovídající narušené právo. Je-li takové právo založeno na mnohostranné smlouvě, jsou porušením závazku jednou ze stran postiženy ostatní strany, nicméně, jen když jsou splněny další podmínky a předpoklady.

Postavení postiženého subjektu, oprávněného z odpovědnostního vztahu, může připadnout i mezinárodní organizaci. Mezinárodní soudní dvůr potvrdil její způsobilost posudkem ve věci Odčinění škody utrpěné ve službách OSN (1949). Přiznal OSN právo vymáhat na izraelském státu odškodnění v souvislosti s vraždou hraběte Bernadotte, jenž působil v Palestině jako vedoucí její zprostředkovatelské mise.

Porušením mezinárodněprávního závazku státem bývá postižen i jednotlivec. Takto typicky ostatně pojímaly mezinárodní odpovědnost státy v 19. století a v prvních desetiletích 20. století. Poněvadž ale jednotlivec nevystupoval jako subjekt mezinárodního práva, nemohl se stát ani oprávněným z odpovědnostního závazku, k němuž byl povinován delikventský stát. Oprávněným se mohl stát naopak do­movský stát poškozeného jednotlivce tím, že využil své personální kompetence, převzal nárok jednotlivce za svůj a cestou diplomatické ochrany jej vymáhal na státu, který jeho občana poškodil. V uvedeném smyslu se teorie zmiňuje o zprostředkované škodě (újmě) na rozdíl od bezprostřední škody, již utrpěl sám stát, bez zprostředkování svých občanů.