Recepce mezinárodních obyčejů

Ústavy jen výjimečně používají obratu ‘mezinárodní obyčej‘ a dávají přednost sousloví ‘obecně uznávané principy a normy mezinárodního práva’ (obyčeje+obecné zásady právní). Recepce obyčejových norem mají svá specifika. Obyčejové normy se utvářejí v nepřetržité praxi, tím jsou obecně diskvalifikovány ty způsoby recepce, které by zamýšlely jednorázově přenést jejich obsah (transformace či adaptace). Mnohem lépe vyhovuje inkorporace (kontinentální systém) či adopce (anglosaský; law of naions is part of the law of the land). Inkorporace i adopce jako způsoby recepce výrazně monistické ponechávají obyčejovým normám MP jejich dynamiku i svéráz. V dualistickém modelu se použije transformace do vnitrostátního obyčeje: mezinárodní obyčejové pravidlo se automaticky transformuje v obsahově identické obyčejové pravidlo vnitrostátního práva.

Celkově nicméně převažuje praxe udělující obecnému mezinárodnímu právu skromnější vnitrostátní postavení, než je tomu u mezinárodních smluv. Obyčejové normy mají často právní sílu prostého zákona, jež jim nezaručuje superioritu ani přednostní použití. K aplikaci obyčejových norem dochází uvnitř států ojediněle (obtíže při zjišťování obsahu a platnosti, velká obecnost..).

Recepce aktů mezinárodních organizací a jejich orgánů

Závazné akty orgánů mezinárodních organizací lze zásadně považovat za součást ‘sekundárního’ mezinárodního práva. Splňují znaky právních norem (široký okruh adresátů, regulativní účinky, nedodržení-mezinárodněprávní odpovědnost). Současně jsou ovšem akty aplikace mezinárodního práva. Těmito akty jsou i nezávazná doporučení orgánů mezinárodních organizací (pokud je jejich recepce žádoucí). Uplatnění těchto aktů ve vnitrostátním právu předpokládá dvoustupňovou recepci. Stát musí primárně recipovat mezinárodní smlouvu, která organizaci zřídila, a sekundárně akt jejího orgánu, jenž byl na základě takové smlouvy vydán. Tuto recepci moderní ústavy pravidelně přecházejí mlčením. Příslušná recepční pravidla jsou proto obsažena v normách síly prostého zákona, či dokonce v normách podzákonné povahy. Obecný recepční vnitrostátní předpis v praxi nenajdeme, proto státy obvykle volí recepční normy zvláštní, které buď do vnitrostátního práva vtahují určitou stejnorodou věcnou kategorii nebo recipují soubory aktů více rozhodovacích orgánů jediné mezinárodní organizace (OSN). Výjimkou nejsou ani individuální recepční normy, které provádějí jediný akt určitého orgánu mezinárodní organizace.

Nejdůležitější kategorií aktů orgánů mezinárodních organizací jsou akty ukládající či doporučující zavedení, pozastavení či ukončení sankcí proti některému státu či jinému subjektu MP. Jejich recepce je právně velmi složitá. K dosažení efektivního provádění je žádoucí obecný zmocňovací zákon, kterým by zákonodárce určil mantinely pro vládu k operativnímu provádění mezinárodně zavedených sankcí (český sankční zákon č.98/2000 Sb.) Jinou důležitou kategorii aktů způsobilých ke vnitrostátní recepci představují rozhodnutí Rady bezpečnosti o řízení mezinárodních trestních tribunálů pro bývalou Jugoslávii a Rwandu podle kapitoly VII Charty OSN.