Postavení mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách

Vypuštění kategorie mez.smluv o lidských právech a základních svobodách z Ústavy se stalo jedním z hlavních prvků její euronovely. Tento pojem zmizel nejen z čl.10, ale i z ustanovení čl.87 odst. 1 písm. a) a b), jež stanoví klíčová oprávnění ÚS zrušit zákony nebo jejich jednotlivá ustanovení. Mezinárodní smlouvy, jež upravují lidská práva, zpravidla splňují podmínky požadované hypotézou čl.10 a jsou proto i po účinnosti euronovely Ústavy součástí právního řádu.

K derogační schopnosti mez.smluv o lidských právech se vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu č. 403/2002 Sb. V červnu 2002. Posuzoval přitom ústavnost zákona o konkurzu a vyrovnání. Vyšel z ústavní maximy podle čl. 9 odstavec 2 o nepřípustnosti změny podstatných náležitostí demokratického právního státu. S poukazem na ni vyslovil přesvědčení, že „žádnou novelu Ústavy nelze interpretovat v tom smyslu, že by jejím důsledkem bylo omezení již dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod“. Proto nelze ústavní zakotvení všeobecné inkorporační normy provedené euronovelou „interpretovat ve smyslu odstranění referenčního hlediska ratifikovaných a vyhlášených mez.smluv o lidských právech a základních svobodách pro posuzování vnitrostátního práva Ústavním soudem, a to s derogačními účinky“. ÚS pak logicky dovodil, že „rozsah pojmu ústavního pořádku nelze vyložit toliko s ohledem na ustanovení čl.112 odst. 1 Ú, ale i vzhledem k ustanovení čl. 1 odst. 2 Ú, a do jeho rámce zahrnout i ratifikované a vyhlášené mez.smlouvy o lidských právech a základních svobodách“.

Na druhé straně do Ústavy vstoupil s účinností její euronovely nový princip dodržování závazků z mezinárodního práva. ÚS musí na jeho základě zajistit respektování závazků plynoucích z lidsko-právních smluv i z jednotlivých lidsko-právních smluvních ustanovení.

Postavení mezinárodních smluv, jimiž ČR přenáší některé pravomoci svých orgánů na mezinárodní organizaci nebo instituci (čl. 10a Ústavy)

Článek 10a a 10 Ústavy mají především zcela rozdílné účely.

• První z nich má spíše kompetenční povahu, když zakotvuje oprávnění příslušných orgánů ČR uzavřít jejím jménem mezinárodní smlouvu, jíž se přenáší na mez.organizaci některé pravomoci orgánů ČR, a stanoví způsob udělení souhlasu k ní.

• Druhé z citovaných ustanovení naopak stanoví okruh mez.smluv určených k inkorporaci do vnitrostátního práva a jejich postavení ve vnitrostátním právním řádu.

Článek 10 má povahu široce koncipované recepční klauzule, jež do českého práva vtahuje velkou skupinu MS definovaných čistě podle formálních znaků. Čl. 10a naproti tomu definuje úzkou kategorii MS podle jejich zvláštního obsahu. Obě použité definice (formální i materiální) se pojmově nevylučují, ale doplňují. Specifický, ústavně relevantní obsah smluv předvídaných článkem 10a vyžaduje náročnější proces projednání uvnitř státu (ústavní většina v Parlamentu potřebná k udělení souhlasu nebo souhlas v referendu vyhlášeném na základě ústavního zákona). MS podle čl. 10a jsou podmnožinou mez.smluv podle čl.10. Jsou tedy i součástí právního řádu a obecný soud je jimi vázán na základě čl.95 odst. 1.

Splňuje-li mez.smlouva podle čl.10a formální podmínky požadované čl.10, platí, že v případě, stanoví-li něco jiného než ústavní zákon, použije se ona sama a nikoli ústavní zákon. Taková přednost je pouze předností aplikační, nemá důsledky na platnost příslušné nesouladné součásti formálního ústavního pořádku a lze ji zásadně podřadit relaci lex specialis (ustanovení smlouvy podle čl.10a) a lex generalis (ústavní pravidlo).

Na základě ustanovení čl. 87 odst. 2 rozhoduje Ústavní soud o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a čl. 49 s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací. Rozsah přezkumu jejich souladu s ústavním pořádkem, který ÚS provede, bude v obou případech různý. Mezinárodní smlouvy podle čl. 10a jsou totiž na rozdíl od smluv podle čl. 49 postaveny na roveň ústavním zákonům a jsou součástí materiálního pojetí ústavního pořádku.

V ustanovení čl. 10a se stanoví, že mez.smlouvou mohou být na mez.organizaci (instituci) přenesené některé pravomoci orgánů ČR – a contrario: nikoliv všechny. Případný přezkum ústavnoti samotného přenosu některých pravomocí orgánů ČR se proto musí omezit pouze na ‘tvrdé jádro ústavnosti’, zvláště pak na ověření, zda jím nedojde ke změně podstatných náležitostí demokratického právního státu v ČR (čl. 9/2 Ú).