30. Postavení mezinárodních smluv ve vnitrostátním právu čr (judikatura ústavního soudu čr)

Úprava v Ústavě ČR z roku 1992 určila toliko vztah ke smlouvám o lidských právech a základních svobodách, opomenula však vztah ke smlouvám ostatním. Ústava ČR nejenže neobsahovala generální recepční normu, která by úplně a jednoznačně vymezila poměr mezinárodního a českého práva, ale dokonce se ani na jednom místě svého textu nezmiňovala o ‘mezinárodním právu’. Vyjadřovala se toliko k mezinárodním smlouvám, a to jak kompetenčně, tak i z hlediska vnitrostátních účinků některých smluv. Článek 10 stanovil, že „ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je ČR vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem“. Citované ustanovení plnilo funkci speciální recepční normy. Mělo monistickou povahu, ale toto dílčí monistické pravidlo v čl. 10 tak ve skutečnosti potvrzovalo kontinuitu dualistického přístupu Ústavy k MP. Nesystémové prolnutí prvků dualismu a monismu kvalitě celku neprospělo. Reálný vliv čl.10 byl v parlamentní praxi mizivý. Parlament podle něj za celé desetiletí od r.1993 kvalifikoval minimální počet smluv. Ve většině se případů se navíc jednalo o smlouvy, jež nebyly k vnitrostátní aplikaci svou povahou určeny (neobsahovaly ustanovení self-executing), a práva jednotlivce proto přímo nezaložily. Ústava poskytovala Parlamentu značný prostor k volnému uvážení při rozhodování o tom, která konkrétní smlouva se stane součástí vnitrostátního práva a která nikoli. To se vymykalo běžné dělbě moci v právním státu.

Chudokrevnost mezinárodních článků Ústavy i jejich mezery se postupujícím požíváním staly nakonec tak zřejmými, že na konci 90.let byla její novelizace nevyhnutelná. ‘Euronovela’ vstoupila v platnost ústavním zákonem 395/2001 Sb. Obsah euronovely Ústavy lze shrnout do čtyř hlavních ideí:

1. Ústavní recepce základní zásady mezinárodního práva o poctivém plnění mezinárodních právních závazků – nový článek 1 odst. 2 Ústavy: „Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z MP“.

2. Výrazné posílení monistického přístupu Ústavy k mezinárodním smlouvám – čl. 10, 49 a 95 Ústavy. Podle euronovely se součástí českého právního řádu staly všechny mezinárodní smlouvy, k nimž dává souhlas Parlament (čl.10), přičemž výčet kategorií takových smluv v čl.49 Ú se oproti předchozí úpravě výrazně rozšířil. Soudní moc je povinna aplikovat MS na základě výslovného pokynu Ústavy v jejím článku 95/1, v němž stanoví, že „soudce je při rozhodování vázán zákonem a mez.smlouvou, která je součástí právního řádu“. Současná ústavní úprava do českého práva vtahuje potencionálně tisíce smluv (dříve se počítaly v desítkách).

3. Zrušení zvláštní kategorie mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách.

4. Integrační klauzule – čl.10a Ústavy. Vytvořila základní ústavněprávní východisko pro vstup do ČR do ‘nadstátní’ Evropské unie (a ES). Členství v Unii předpokládá, že vstupující stát jí předá mezinárodní smlouvou (o přistoupení) část svých vlastních pravomocí. Čl.10a dovoluje přenést pravomoci orgánů nikoli pouze na EU, ale obecně na ‘mez.organizaci nebo instituci’, tedy na takovou, která je subjektem MP, vytváří vlastní právní normy, nemá však povahu mez. organizace (např. Mezinárodní trestní soud).

Dosud nenovelizované mezinárodní články Ústavy – novelizační úsilí poněkud překvapivě minulo ty mezinárodní články, které upravují pravomoci prezidenta republiky. Velkoryse formulovaná pravomoc prezidenta republiky sjednávat a ratifikovat mezinárodní smlouvy jej ve smluvní normotvorbě z hlediska českého ústavního práva prakticky monopolizuje. Vládě Ústava žádné oprávnění v dané oblasti neuděluje, naopak zakotvuje výslovně oprávnění prezidenta sjednávání MS na ni přenést. Lze tedy konstatovat, že dělby moci v této činnosti je vychýlena ve prospěch hlavy státu a neprospěch vlády, a to v míře, která je v Evropě již nezvyklá.