Mezinárodní smlouvy inkorporované do českého práva odkazem V zákoně

Zákonodárce využíval v minulosti absence generální recepční normy v ústavě k tomu, aby recipoval některé mezinárodní smlouvy pomocí odkazů na ně, roztroušených v různých zákonech. Recepce zákonem neměla sice v ústavě výslovnou oporu, nebyla s ní ale ani ve zřejmém rozporu. Zákonná recepce mezinárodních smluv nese následující hlavní charakteristické rysy:

1. Příslušné MS se na základě odkazu stávají součástí vnitrostátního práva. Jsou do něj inkorporovány, zachovávají si formu mezinárodního práva.

2. Je však relativní o nich hovořit jako o součásti vnitrostátního práva – smlouva recipovaná zákonem se vnitrostátně uplatní pouze místo konkrétního zákona, který na ni odkázal, nikoli místo jakéhokoli.

3. Mez.smlouvy nejsou v zákonném recepčním odkazu jmenovitě uvedeny. Upravují však stejné společenské vztahy jako zákon, místo něhož se má použít.

4. Odvozují svou právní sílu od normy, která na ně odkázala. V našem právním řádu mají tak právní sílu zákona.

5. Zákonná recepční norma dává nejčastěji pokyn k přednostnímu použití mezinárodní smlouvy podmíněně, pouze v případech, kdy tato smlouva stanoví něco jiného než zákon. MS má tak vzhledem k zákonu, jenž na ni odkázal, postavení lex specialis.

Praxe zákonných odkazů trpí závažnými nedostatky. Lze jí vytýkat především živelnost. V některých zákonech klauzule o podmíněném přednostním použití smlouvy existuje (celní zákon, obchodní zákon..), v jiných překvapivě chybí. Jinou vadou, jejíž závaznost odhalilo až uplatňování principů právního státu u nás v 90. letech, jsou nejednotná, navíc často právně nepřesná a nejasná vyjádření stejného pravidla o přednostním použití mezinárodní smlouvy v různých pravidlech.

Je třeba trvat na tom, že podmínky závaznosti smlouvy pro ČR i jejího vyhlášení musejí být v podmínkách právního státu splněny, i když je daná klauzule v zákoně výslovně nezmiňuje. Chybí-li v zákonném odkazu podmínka vyhlášení mez.smlouvy, stává se sice taková smlouva součástí českého práva (je inkorporována), nebyla by však zřejmě ‘zákonem’ ve smyslu judikatury ÚS, a proto by její nerespektování nemohlo být vnitrostátně sankcionováno. V 90.letech došlo k vkládání klauzulí s dříve neuváděnou podmínkou, a to s požadavkem schválení smlouvy Parlamentem ČR (např. zákon 310/1999 Sb., o pobytu ozbrojených sil jiných států na území ČR). Rovněž tuto náležitost je v právním státě nutno považovat za nepominutelnou.

Euronovela Ústavy zasáhla logicky i do legislativní praxe zákonných odkazů. Nový čl.10 by měl logicky vést k jejímu vyhasnutí, protože přenáší pravidlo o podmíněné přednosti smlouvy před zákonem z úrovně zákona do roviny Ústavy a z konkrétní právní normy do právního řádu jako celku. Dřívější zákonné odkazy na mez.smlouvy zůstávají v platnosti, pokud o jejich zrušení nerozhodne např. z některého z výše uvedených důvodů pro rozpor s ústavním pořádkem Ústavní soud, nebo pokud je nezruší sám zákonodárce.

Mezinárodní smlouvy adaptované do českého práva

Zásadně dualistické pojetí poměru mezinárodního a vnitrostátního práva v ČR i absence generální recepční klauzule v její ústavě činily z adaptace fakticky nejvýznamnější způsob recepce mezinárodního práva do práva českého. S účinností euronovely její důležitost podstatně poklesla. K adaptaci dochází dvěma hlavními postupy:

 při přípravě návrhů zákonů a podzákonných předpisů

 při legislativním provádění smluv, které zavazují nebo mají zavazovat ČR

Jednou z náležitostí věcného záměru zákona je i povinnost jeho předkladatele informovat, zda je tento záměr v souladu s mezinárodním právem (inventarizace MS). To směřuje k tomu, aby navrhovaná konkrétní norma vnitrostátního práva ve svém obsahu zohlednila obsah celého objemu norem MP. Druhý postup se odvíjí od konkrétní mezinárodní smlouvy k nespecifikovanému okruhu norem práva vnitrostátního, jimiž má být její obsah promítnut do českého práva.

S účinností euronovely Ústavy se významně rozšířila množina mez.smluv, které jsou součástí právního řádu a orgány veřejné moci jsou povinny je aplikovat. Odpadá tím důvod promítat jejich obsah do norem českého práva. Adaptace si nicméně zachovává svůj smysl i nadále. Početné důležité mez.smlouvy nebyly svými tvůrci zamýšleny k přímému použití ve vnitrostátních vztazích, ale představují jen mezinárodně právně závazný návod k prováděcí vnitrostátní právní úpravě. Platí to např. o Smlouvě o Antarktidě z roku 1959. Tato Smlouva obsahuje výčet zásad, jimiž se řídí činnost států v Antarktidě, zásadně však nikoliv pravidla chování FO či PO podléhajících jejich jurisdikci. Bylo proto nezbytné, aby ČR ve svém právním řádu stanovila pro ‘české osoby’ v Antarktidě práva a povinnosti, jejichž dodržování zajistí, aby se jako smluvní strana nedostala do rozporu se Smlouvou (zákon o Antarktidě byl vyhlášen až 42! let po přístupu ke Smlouvě – z. 276/2003 Sb.).

Jiné MS obsahují jednak ustanovení, která vnitrostátní adaptaci nevyžadují, a také ustanovení, jejichž vnitrostátní provedení je nezbytné. Například Vídeňská úmluva o smluvním právu z roku 1969, jež se s účinností euronovely Ústavy stala součástí českého právního řádu. Obsahuje mj. pravidla výkladu mez.smluv (čl. 31-33), která musí aplikovat všechny orgány veřejné moci, jež na základě čl. 10 mezinárodní smlouvy používají. Tato pravidla jsou aplikace schopná bez dalších vnitrostátních úprav. Na druhé straně VÚ obsahuje ustanovení, která si zákonné či dokonce ústavní prováděcí úpravy vyžadují. Např. ustanovení o výhradách či předběžném provádění mezinárodních smluv (čl.25).