Recepce a vnitrostátní provádění rozhodnutí mezinárodních soudních a parajudiciálních orgánů

ČR nemusela dosud řešit žádný případ vnitrostátního provedení rozsudku Mezinárodního soudního dvora OSN, který by konstatoval, že porušila mezinárodní právo. Příležitostnou nutnost či účelnost vnitrostátní recepce či provedení rozhodnutí těchto orgánů nelze však do budoucna vyloučit. Tato potřeba vyvstává v současné době nejreálněji v oblasti mezinárodní ochrany lidských práv.

Logickým důsledkem inkorporace MS podle čl.10 Ústavy je povinnost aplikujícího orgánu přihlížet při jejich vnitrostátním použití k výkladu jejich textu podávanému mezinárodními orgány. Stávající ústava tedy recepci rozhodnutí či právních názorů mez. soudních i parajudiciálních orgánů implicitně předpokládá. Této povinnosti si musí být vědom především Ústavní soud. Běžně se uchyluje ke konformní recepci rozsudků Evropského soudu pro lidská práva., tj. k přebírání jeho právních názorů či k výslovným odkazům na jeho jednotlivá rozhodnutí v odůvodnění svých vlastních nálezů a usnesení. Poměrně hojná recepce judikatury ESLP má v zásadě dva účely: ‘osvětový’ (pedagogický) a ‘preventivně sebeobranný’.

Recepce právních názorů obsažených v rozhodnutí jiných mezinárodních orgánů představuje v ČR spíše výjimečný jev.

Řadu mezer a nejasností vykazoval uvnitř ČR mechanismus provádění rozhodnutí mezinárodních soudních a parajudiciálních orgánů.

 Hlavní úloha připadá vládě. 1) Ta dbá o výplatu spravedlivého zadostiučinění konkrétním obětem porušení LP, která konstatoval ESLP. 2) Má i zákonodárnou iniciativu vůči Posl.sněmovně (čl.41/2 Ú), cožjí dovoluje navrhnout změnu zákona, který je v rozporu s EÚmLP. 3) Má iniciativu i vůči Ústavnímu soudu, jemuž je oprávněna podat návrh na zrušení právního předpisu, if jeho změnu nelze zajistit jiným způsobem.

 Významná oprávnění příslušejí při provádění rozhodnutí mezinárodních soudních orgánů i Ústavnímu soudu. Je to povinnost dle čl.87/1 písm. i) Ú; ‘rozhoduje o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro ČR závazné, pokud je nelze provést jinak’. Tato povinnost se tedy uplatní jen subsidiárně. Neaktivuje se, postačí-li k jeho provedení zásah exekutivy nebo legislativy (supra). Ve výše zmíněném ustanovení Ústavy je ‘mezinárodní soud’ ve smyslu zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ČR restriktivně chápán jako „mezinárodní orgán, oprávněný rozhodovat o stížnostech proti porušení lidských práv a základních svobod, jehož rozhodnutí jsou v ČR závazná podle ratifikovaných MS o lidských právech..“. Citovaná legální definice odnímala ÚS možnost provádět závazná rozhodnutí takových soudů, které 1) nerozhodují ‘o stížnostech proti porušení LP a svobod’, ale o jiných zločinech podle MP, jimiž jednotlivci porušili LP a svobody jiných osob (mez.trestní tribunály); 2) jejichž kompetence nezakládá mez.smlouva o LP a svobodách (Mezinárodní soudní dvůr). Restriktivní zákonné znaky ‘mezinárodního soudu’ splňoval jen Evropský soud pro lidská práva. Z praxe např. rozsudek z roku 2000 ve věci Krčmář a další proti ČR, v němž ÚS konstatoval, že ČR porušila zásady spravedlivého řízení garantované čl.6/1 EÚmLP tím, že její ÚS nedal stěžovatelům příležitost vyjádřit se k listinným důkazům, jež si tento soud sám vyžádal. ESLP konstatoval, že stěžovatelé ‘utrpěli ztrátu reálné příležitosti‘. Stěžovatelé se poté obrátili na ÚS s návrhem na obnovu řízení (s poukazem na přiměřenost použitelnosti o.s.ř.; tvrdili, že pro ně může být vydáno příznivější rozhodnutí). ÚS v r.2001 návrh stěžovatelů odmítl a svou argumentací implicitně vyzval zákonodárce k příslušnému doplnění zákona o ÚS. V listopadu 2002 konstatoval ESLP ve vztahu k ČR ve dvou případech porušení čl.6/1 EÚmLP (přístup k soudu). Učinil tak ve věcech Zvolský a Zvolská a Běleš a ostatní. V obou odsoudil mimo jiné závadnou praxi ÚS při posuzování účinku souběhu ústavní stížnosti a mimořádného opravného prostředku (dovolání). V první z citovaných věcí byla ústavní stížnost zamítnuta pro opožděnost, neboť o podaném dovolání nebylo rozhodnuto meritorně a lhůtu tak počítal od právní moci rozhodnutí o odvolání. Ve druhém případě pro nevyčerpání všech prostředků pro opravu (nepodali dovolání). ESLP na obou případech dokumentoval nejednotnost judikatury ÚS v otázce uvedeného souběhu a odsoudil nedostatek právní jistoty pro stěžovatele, jež byla jejím důsledkem. ÚS reagoval na oba rozsudky ESLP v únoru 2003 v nezávazné formě a pro futuro, a to svým sdělením vyhlášeným ve Sbírce zákonů. Sdělil, že sjednotí svou praxi tak, že v případě souběhu ústavní stížnosti s mimořádnými opravnými prostředky bude považovat ústavní stížnost za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Následně reagoval i zákonodárce, jenž problém souběhu vyřešil schválením novely zákona o Ústavním soudu 83/2004 Sb.

V ostatních případech, kdy ESLP konstatoval porušení EÚmLP Českou republikou potřeba vnitrostátního provedení odsuzujícího rozsudku nenastala. Úhrada částky spravedlivého zadostiučinění, již ESLP přiznal obětem porušení, byla plně postačující.

Ústavní soud se vyjádřil i k několika odsuzujícím názorům Výboru pro lidská práva (kontrolní orgán stran Mez.paktu o občanských a politických právech) v několika restitučních případech. Ústavní soud jeho názory neprovedl, jen ve dvou svých nálezech je vzal na vědomí. Postup ÚS byl v souladu s MP (stanovisko Výboru není pro strany závazné) i s českým právem (k provádění těchto názorů Výboru není ÚS oprávněn).

Výše popsaná mezera v zákoně (čl.87/1 písm. i) Ú), ale i problémy s spojené s vnitrostátním prováděním rozsudků ESLP podnítily vládu k zákonodárné iniciativě a Parlamentu byla předložen návrh novely o Ústavním soudu. Novelizující zákon byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 83/2004 Sb. A nabyl účinnosti dnem 1.dubna 2004. Novela definuje ‘mezinárodní soud’ šířeji než dosavadní znění, a to jako „mezinárodní orgán, jehož rozhodnutí jsou pro ČR závazná podle mezinárodních smluv, které jsou součástí právního řádu“. Novela rozšířila ve stejné logice i působnost ratione materiae řízení na zrušení právního předpisu. Vláda nově může návrh ÚS vždy, kdy mez.soud shledal, že orgán veřejné moci ČR porušil závazek, který pro ČR vyplývá z mezinárodní smlouvy (tedy nejen v případech, kdy bylo porušeno lidské právo nebo svoboda, ale i v případech, byl-li porušen smluvní závazek ČR, jenž se ochrany lidských práv netýká). Novela přinesla nicméně hlavně doplněk dosavadního instrumentária Ústavního soudu v podobě úpravy řízení o návrhu na obnovu řízení, a to ve věci, v níž tento soud rozhodoval a mezinárodní soud následně shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s MS porušeno lidské právo nebo základní svoboda. Daný návrh je oprávněn podat ten z účastníků předchozího řízení před ÚS, v jehož prospěch mezinárodní soud rozhodl. Návrh na obnovu je nepřípustný, jestliže následky porušení již netrvají a jsou dostatečně napraveny poskytnutím spravedlivého zadostiučinění podle rozhodnutí mez.soudu. Je-li předchozí nález ÚS v rozporu s rozhodnutím mez.soudu, Ústavní soud nález zruší. Ve svém novém nálezu vychází z názoru mezinárodního soudu.