17. Okolnosti vylučující protiprávnost

Mezinárodně protiprávní chování státu vyvolává ex lege jeho me­zinárodní odpovědnost. Mezinárodní právo však pamatuje i na okol­nosti, jejichž výskyt protiprávnost vyloučí. Výskyt okolnosti vylučující protiprávnost nemá vliv na platnost a trvání daného mezinárodní­ho závazku. Okolnost vylučující protiprávnost toliko pozastavuje účinky závazku vůči státu, jenž se jí úspěšně dovolává, a to po dobu, kdy okolnost vylučující protiprávnost působí; zanikne-li tato okolnost, účinnost příslušného mezinárodního závazku vůči státu se obnoví (viz rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora ve věci Gabčíkovo-Nagymaros 1997).

- v případě okolnosti vylučující protiprávnost musí její relevanci za dané situace prokázat stát, jenž jí odůvodňuje vyloučení své odpovědnosti!

- třebaže mezinárodním právem připouštěná okolnost je způsobilá vyloučit protiprávnost chování státu, nevylučuje per se nárok postiženého státu na odškodnění hmotných ztrát, jež mu chováním jiného státu zbaveným protiprávnosti vznikly

- žád­nou z okolností vylučujících protiprávnost nelze zdůvodnit porušení kogentní normy obecného mezinárodního práva, ani odchylku od ní!!!

Současné mezinárodní právo mezi okolnosti vylučující protiprávnost řadí:

a) Přivolení postiženého státu

S přihlédnutím k nebezpečí možného zneužití ve vztazích mezi mo­censky silným státem a slabší obětí jeho protiprávního chování stanoví mezinárodní právo striktní podmínky. Přivolení musí být platné podle mezinárodního práva (neplatný je souhlas oběti s porušením kogentní normy), jednoznačně prokázáno, skutečně vyjádřeno (mezinárodní právo tak nepřipouští domněnku přivolení), musí být přičitatelné státu podle mezinárodního práva a souhlas musí být udělen dříve, než došlo k chování, k němuž se vztahuje.

b) Výkon sebeobrany (legitimní obrany)

Sebeobrana představuje defenzivní použití síly státem v odpověď na ozbrojený útok jiného státu. Žádný právní řád, tedy ani právo mezinárodní, nemůže zbavit své subjekty práva na sebeobranu. Výkon takového práva nelze přirozeně současně považovat za mezinárodně protiprávní chování.

c) Protiopatření

Protiopatřeními se rozumí opatření postiženého státu v odpověď na předchozí porušení pravidla mezinárodního práva jiným státem. Směřují k tomu, aby porušitel ukončil své mezinárodně protiprávní chování, případně aby byl tak přinucen odčinit újmu, kterou svým chováním způsobil. Protiopatření jsou výkonem práva, pokud se uplatňují za podmínek stanovených mezinárodním právem. V takovém případě se nejedná o porušení mezinárodněprávního závazku.

d) Vyšší moc (vis maior) a nahodilost

Okolností vyšší moci a nahodilosti se lze dovolat za následujících podmínek: chování státu, jehož protiprávnost bude vyloučena, musí být vyvoláno neodvratnou vyšší mocí nebo nepředvídanou vnější událostí, která se vymyká jeho vlivu. Vyšší moc nebo nahodilá událost se musí vnucovat takovou intenzitou, že státu objektivně znemožní chovat se v souladu s příslušným mezinárodněprávním závazkem.

e) Tíseň

Na rozdíl od vyšší moci, která státu objektivně znemožňuje chovat se v souladu se svým závazkem, situace tísně předpokládá, že státní orgán sám rozhodne, že se bude chovat jinak, než závazek požaduje. Chování státu nebude protiprávní tehdy, pokud rozhodnutí chovat se závadným způsobem jeho orgán učiní v situaci krajního nebezpečí, v níž nemůže pro svou záchranu a pro záchranu svěřených osob učinit nic jiné (např. pilot letadla v tísňové situaci neoprávněně vznikne do vzdušného prostoru jiného státu, aby tam mohl vzápětí nouzově přistát).

f) Stav (krajní) nouze

Tato okolnost bývá nejvíce zpochybňována pro existující riziko zneužití v praxi. Chování v nouzi totiž má být prostředkem k ochraně „podstatného zájmu" státu, což je kategorie jisté nemálo subjektivní i politicky zabarvená. Komise pro mezinárodní právo se proto ve svém Návrhu pokusila limitovat působnost této okolnosti řadou podmínek. Stavu nouze se stát může platně dovolat jen tehdy, pokud jeho chování bylo jediným prostředkem k ochraně podstatného zájmu, který byl vystaven vážnému a bezprostřednímu nebezpečí; a dále, pokud tímto chováním neohrozil závažným způsobem podstatný zájem postiženého státu. Stát se stavu nouze nemůže, dovolat tehdy, když k jeho vzniku sám přispěl, a také, pokud příslušný mezinárodněprávní závazek jeho relevanci výslovně nebo implicitně vylučuje. K vyloučení protiprávnosti musí být kumulativně splněny všechny uvedené podmínky a o takovém splnění nemůže rozhodnout pouze sám stát, který se stavu nouze dovolává.

V dnešním mezinárodním společenství lze za jeden ze všeobecné uznávaných „podstatných zájmů" považovat ochranu životního pro­středí. Havárie tankerů v teritoriálním moři nebo v jeho blízkosti pravidelně ohrožují ve značném rozsahu životní prostředí pobřežního státu. Panuje vcelku shoda, že pobřežní stát smí s poukazem na stav nouze podniknout všechna vhodná opatření k tomu, aby znečištění omezil, a případně i zničit poškozenou loď plující pod vlajkou jiného státu (došlo k tomu po havárii liberijského tankeru Torrey Canyon poblíž britských pobřežních vod v roce 1967). Naopak v jiné věci týkající se zásahu do životního prostředí - Gabčíkovo-Nagymaros - Mezinárodní soudní dvůr údajnou existenci stavu nouze na straně Maďarska neshledal.