Mezinárodní smlouvy inkorporované do českého práva na základě čl.10 Ústavy

Novelizovaný článek 10 Ú stanoví, že „vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva“. Toto klíčové ustanovení určuje jednak podmínky inkorporace příslušných MS, jednak podmínky aplikace takto inkorporovaných smluv orgány veřejné moci.

1. podmínky inkorporace

Prvotní podmínkou je souhlas Parlamentu s inkorporací, resp. jeho souhlas předcházející ratifikaci příslušné mez.smlouvy. Podle čl.49 je třeba souhlasu obou komor Parlamentu, kdy obě komory jsou rovnocenné. MS, která má být inkorporována, musí být pro českou republiku závazná, a to jak z hlediska ústavního, tak především mezinárodního práva. Musí ji tedy ratifikovat prezident. Ústavní ratifikací vnitrostátní projednání mez.smlouvy vrcholí. Mezinárodně právní účinky ratifikace nastanou kvalifikovaným předáním ratifikační listiny druhé smluvní straně (or vzájemnou listinou, or úschovou u depozitáře). Mezinárodní smlouva musí být konečně vyhlášena. Ústava ukládá zákonodárci, aby stanovil způsob vyhlášení MS zákonem. Do 1.1.2000 byly vyhlašovány ve Sbírce zákonů, po tomto datu jsou publikovány ve zvláštní Sbírce mezinárodních smluv. Zákon 309/1999 Sb. Přikazuje publikovat všechny „platné smlouvy, jimiž je Česká republika vázána“. Vyhlašována jsou dokonce závazná rozhodnutí mez. orgánů a orgánů mez.organizací. Vedle povinnosti publikovat všechny platné a závazné MS, je zde také povinnost vyhlašovat je vždy i ve „znění rozhodném podle MP pro jejich výklad“ (zásadně angličtina). K uvedeným třem obligatorním podmínkám inkorporace nutno přiřadit další podmínku, a to fakultativní. Pokud se některý ze subjektů ratifikačního procesu (ne vláda) obrátí s návrhem na ÚS, ten rozhodne o souladu příslušné MS s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací, tedy, než se pro ČR stane závaznou. Do jeho rozhodnutí nemůže být smlouva ratifikována (čl.87/2 Ú). ÚS může na jedné straně zahájit řízení o rušení protiústavního předpisu českého práva až a posteriori – ve vztahu již k platnému. Na straně druhé MS je ‘součástí’ českého práva, není však jejím pramenem (zůstává pramenem MP). Ústavní soud ji tudíž nemůže ‘zrušit’. Řízení o jejím posouzení tak musí intervenovat a priori, dříve, než je taková MS do českého práva inkorporována. Parlamentem schválené znění euronovely neobsahuje intertemporální ustanovení, které by jednoznačně specifikovalo časovou působnost. Argumenty právní logiky, historický i teleologický ústí v závěr, že inkorporační ustanovení čl.10 vykazuje účinky ex tunc.

2. podmínky aplikace

Z povahy věci plyne, že mezi subjekty vnitrostátního práva mohou být aplikována toliko taková právní pravidla, jež jsou vnitrostátní aplikace způsobilá a schopna, tedy zejména, jsou-li self-executing. Použitelná smluvní ustanovení jsou povinny aplikovat všechny orgány veřejné moci. Čl.10 za středníkem ukládá aplikujícímu orgánu, aby použil MS vždy tehdy, stanoví-li něco jiného než zákon. Zavádí tak pravidlo podmíněné aplikační přednosti mezinárodní smlouvy před zákonem. Mez.smlouva se použije i tehdy, není-li totožný právní vztah v zákoně vůbec nijak upraven. Ústavní soud není oprávněn posoudit ústavnost již ratifikované mez.smlouvy (úst.nález ve věci aplikace Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi ČR a SR č. 228/1993 Sb. z června 2003). Na druhé straně je povinen se řídit čl.88/2 Ú; smlouva mezi ČR a SR není smlouvou, kterou by bylo možno považovat za součást ústavního pořádku. ÚS proto nemůže akceptovat jako ústavně konformní takovou aplikaci, jež by měla za následek stav, který není v souladu s Ústavou či Listinou. Vyvstává také otázka předběžného provádění mez.smluv ještě před jejich ratifikací (a to tedy i inkorporací do právního řádu). Předběžné provádění MS připouští Vídeňská úmluva a smluvním právu (čl.25), pokud se na něm smluvní strany ve smlouvě samé nebo jinak dohodnou. Jestliže daná MS tuto klauzuli obsahuje, jsou orgány veřejné moci s poukazem na VÚ i na ustanovení čl. 1/2 Ú povinny dohodu stran o předběžném provádění respektovat a smlouvu provádět. MS však nesplňuje náležitosti čl. 10, není součástí právního řádu a nemůže být použita přednostně před zákonem.