19. Odpovědnost za škodlivé následky činností nezakázaných mezinárodním právem (judikatura mezinárodních soudů)

Svrchované státy mohou činit cokoli, co mezinárodní právo nezakazuje. Pokud toto právo poruší, nesou odpovědnost a jsou povinny odčinit vzniklou újmu. Chovají-li se naopak způsobem, který mezinárodní právo nezakazuje, odpovědnost podle obecného mezinárodního práva nevznikne. Vnitrostátní právní řády mnoha států ovšem znají kategorii odpovědnosti za škody způsobené vysoce nebezpečnou činností. Taková odpovědnost stojí na ideji solidarity. Různé druhy vysoce nebezpečné činnosti nelze právně zakázat, protože společnosti přinášejí nemalý prospěch a užitek. Na druhé straně není společensky přijatelné, aby škodlivé následky takové činnosti nesly nevinné individuální oběti. Právní řády proto stanoví striktní, „objektivní“ odpovědnost provozovatelů nebezpečné činnosti – odpovědnost za protiprávní výsledek, jež se aktivuje, aniž by škodě předcházelo protiprávní chování či zavinění provozovatele.

V mezinárodním právu je obdobný přístup zatím výjimkou. Pronikl do něho teprve v posledních desetiletích, a to hlavně v oblastech mírového využívání jaderné energie, znečišťování moře ropou a jinými škodlivými látkami a provozu nadzemních dopravních prostředků (zvláště kosmických objektů).

Režim přísné odpovědnosti je upraven speciálními mnohostrannými úmluvami. Kromě Úmluvy o odpovědnosti za škody způsobené kosmickými objekty (1972), která zakládá přímo odpovědnost států, upravují ostatní úmluvy většinou pouze civilněprávní odpovědnost veřejných a soukromých provozovatelů. Státy odpovídají až druhotně – za vlastní mezinárodně protiprávní chování – za porušení tzv. závazku bdělosti, např. když nedohlédly na to, aby provozovatelé byli dostatečně pojištěni. Jako důkaz existence odpovědnosti států za škodlivé následky nezakázaných jednání se často uvádějí některá soudní a arbitrážní rozhodnutí, jež ovšem při hlubší analýze ukazují, že se jedná převážně o aplikaci závazku bdělosti, a tedy o posouzení odpovědnosti za mezinárodně protiprávní chování. Významné je ovšem arbitrážní rozhodnutí ve věci Slévárny v Trailu (1941), kdy byla řešena otázka škod na životním prostředí USA imisemi oxidu siřičitého ze soukromé slévány na kanadské straně hranic. Tribunál prohlásil, že podle zásad mezinárodního práva „nemá žádný stát právo užívat nebo dovolit užívat své území takovým způsobem, aby způsobil kouřem škodu na území jiného nebo majetku či osobám na něm, pokud má takový případ závažné následky a pokud byla škoda jasně a přesvědčivě prokázána“. Např. SSSR po černobylské havárii v roce 1986 takovou odpovědnost v zásadě neuznal. Při havárii družice Kosmos 954 v roce 1978 sice SSSR poskytl Kanadě částku 3 mil. dolarů, ovšem bez zmínky o své právní odpovědnosti (plnění z dobré vůle).

Deklarace konference OSN o životním prostředí (1972) také neposkytuje důkaz o začlenění objektivní odpovědnosti států do obecného mezinárodního práva. Jedná se o typické soft law – státy mají povinnost spolupracovat s cílem dál rozvinout mezinárodní právo v otázkách odpovědnosti a náhrady škody obětem znečišťování a jiných ekologických škod, jež byly způsobeny činností prováděnou v rámci jurisdikce států, nebo činností prováděnou pod jejich kontrolou).

Formování a ustálení obyčejových pravidel v této oblasti brání či je zpomalují následující okolnosti:

• četnost i rozsah škod (dosud nejsou natolik velké, aby státy nutily k systematické spolupráci)

• v mezinárodním společenství se dosud nerozvinula potřeba solidarity, která by státy přivedla k přesvědčení odškodnit i ty oběti nezakázané činnosti, které nepodléhají jejich jurisdikci

• klíčovou kategorií odpovědnosti je škoda – pouze vznik škody a příčinná souvislost mezi danou činností a touto škodou může podle jednotlivých úmluv založit povinnost odškodnit poškozené subjekty; v současné praxi se uzavírají zejména smlouvy o zabránění škod na životním prostředí (existuje tak spousta vágních pojmů jako krajina, kulturní dědictví apod.) – vznikají tak otázky, kdo je oprávněným subjektem, co je škodou, jakou formu má mít odškodnění; s definicí škody souvisí i prahu a stropu škody (tj. minimálního a maximálního rozsahu odškodnění)

• státy se dosud definitivně neshodly na tom, kdo nese primární odpovědnost za škodlivé následky nezakázané činnosti – vhodné se jeví stanovit primární odpovědnost provozovatele a odpovědnost státu jen jako druhotnou

• není jasné, na jaké typy činnosti by se měla odpovědnost vztahovat, zda na provozy, které produkují pravidelně menší množství škodlivin, nebo na provozy, které produkují velký objem škodlivin při havárii

Komise pro mezinárodní právo se snaží kodifikovat téma odpovědnosti za škodlivé následky nebezpečných činností od roku 1978. Komise se zaměřila na prevenci a rizika. V roce 2001 bylo schváleno konečné znění Návrhu článků o zabránění škodám z nebezpečných činností překračujícím hranice. Vztahuje se na činnosti, které s sebou nesou riziko, že svými fyzickými následky způsobí významnou škodu překračující hranice. Škodou se rozumí škody způsobené osobám, na majetku nebo životním prostředí. Návrh integruje jak tzv. vysoce nebezpečné činnosti (pravděpodobnost vzniku škody je nízká, ale hrozí škody katastrofických rozměrů), tak i ostatní nebezpečné činnosti (vysoká pravděpodobnost významných hrozících škod). Návrh vychází z principů bdělosti, náležité péče a předběžné opatrnosti. Státu původu (tj. státu, na jehož území k nebezpečné činnosti dochází) ukládá návrh významné povinnosti: musí učinit všechna nezbytná zákonodárná a jiná opatření k provedení zakotvených závazků, nebezpečnou činnost je povinen podrobit režimu úředního povolení, notifikovat včas postižené státy o výskytu rizika i jeho vyhodnocení, povinnost informovat veřejnost o nebezpečné činnosti a riziku s ním spojeném