Recepce a vnitrostátní provádění rozhodnutí mezinárodních soudních a parajudiciálních orgánů

Ústavní normy se k této otázce vyjadřují jen ojediněle. Na jedné straně většina mezinárodních soudních i arbitrážních orgánů rozhoduje hlavně o právních sporech mezi státy a neexistuje důvod je jakkoliv vnitrostátně recipovat. Na straně druhé, vnitrostátnímu provádění těch rozhodnutí mezinárodních soudů, která se jednotlivce týkají, brání uzavřený systém vnitrostátní justice (princip rei iudicatae). Přesto k recepci i provádění dochází. Recepce v užším smyslu – soudní rozhodnutí zavazuje pouze strany, těmto stranám může vzniknout povinnost zabezpečit splnění rozhodnutí uvnitř státu – vnitrostátně jej provést. Recepce v širším smyslu – mezinárodní soudní rozhodnutí nezavazuje třetí státy jej provést, ale je možné, aby soudy či jiné orgány třetího státu rozhodnutí, jež je nezavazuje, recipovaly (převzetí právního názoru).

Vnitrostátní provádění rozhodnutí mezinárodních soudů a jiných orgánů na ochranu lidských práv

Povinnost vnitrostátně provést je zjevná především u konečných rozsudků Evropského soudu pro lidská práva o zjištěném porušení Evropské úmluvy o lidských právech nebo protokolů k ní. Rozsudky mají deklaratorní povahu, tj. omezují se na konstatování mezinárodně protiprávního chování státu. Úmluva zmocňuje ESLP pouze k tomu, aby poškozeným přiznal spravedlivé zadostiučinění (pravidelně peněžitý obnos). Evropská úmluva o LP je ale pramenem MP, a proto jsou pro případy jejího porušení aplikovatelná i pravidla obecného mezinárodního práva o odpovědnosti státu za mezinárodně protiprávní chování. Podle těchto pravidel je stát především povinen reparovat. Viz rozsudek Papamichalopoulos a další proti Řecku 1995 - povinnost pro žalovaný stát ukončit porušování a odčinit jeho následky tak, aby se pokud možno obnovila situace, která existovala před tím. Kasaci pravomocných vnitrostátních soudních rozhodnutí požaduje i Výbor ministrů (orgán, jemuž strany Úmluvy svěřily dohled nad výkonem rozsudků).

Jiná je situace při provádění ‘názorů’ mezinárodních parajudiciálních orgánů, zejména Výboru pro lidská práva. Ty totiž nejsou – na rozdíl od rozsudků ESLP – pro dotčené smluvní strany závazné. Jejich kompetence jsou ovšem založeny na závazné mezinárodní smlouvě a poctivý přístup k jejímu plnění si žádá, aby k jejich názorům bylo řádně přihlíženo. Zákonné předpisy, které by upravovaly postupy provádění těchto ‘názorů’ jsou spíše výjimkami (jen Kolumbie:).

Judikatura ostatních mezinárodních parajudiciálních orgánů není početně významná a nepředstavuje srovnatelný problém.

29. Recepce jednotlivých pramenů mezinárodního práva do práva vnitrostátního V podmínkách čr Recepce obyčejových norem mezinárodního práva

Mezinárodní obyčej není vzhledem ke své povaze nepsaného a zpravidla velmi obecného práva k recepci příliš vhodný. Jeho nepsaná pravidla nelze vnitrostátně vyhlásit způsobem srovnatelným s vyhlašováním zákonů. V podmínkách ČR přistupují další faktory – zvlášť silný důraz na psanou podobu práva; v poválečném období ideologicky vadilo přijímat starší ‘zpátečnické’ obyčeje. Recepce obyčejových norem MP však zakázána nebyla, čímž byla dána určitá volnost soudní i zákonodárné moci k případnému aktivistickému postupu. Zájem soudní moci na prosazení mezinárodních obyčejů v československém právu byl nulový. Zákonodárce se omezil na odkazy na obecné či obyčejové mezinárodní právo, které se však téměř nevyskytují. Recepční hodnota byla velmi nízká, neboť recipovaná obyčejová pravidla neměla být použita na poměry ryze vnitrostátní, ale na vztahy s cizím prvkem. Primární (základní) recepční norma československého práva ve vztahu k mezinárodnímu obyčeji se nemohla nejen uplatnit, ale zákonodárce ji (z ideologických a praktických) důvodů inkorporovat zásadně odmítal.

Česká ústava nevnesla do obsahu primární recepční normy nic nového. Ani soudní moc nezměnila svůj opatrný postoj. Chování zákonodárce se začalo měnit až koncem 90.let. Vláda si uvědomila, že pouhý odkaz na MS neřeší adekvátně přenos všech relevantních norem daného odvětví (např. mořské právo). Proto začala vkládat do návrhů zákonů vkládat rozšířenou recepční klauzuli, jež zmocňuje aplikující subjekty nejen k přednostnímu použití MS, ale i ‘všeobecně uznávaných pravidel MP’ a parlament její pojetí akceptoval a zákony schválil (o námořní plavbě; o majetku ČR). Obyčejové normy MP se prosadí jako lex specialis pouze v rámci a místo odkazujícího zákona. Co se týče vztahu mezinárodního obyčejového práva a smlouvy, která obyčejové právo kodifikuje, tak by měla být přednostně použita mezinárodní smlouva, která vznikla později – lex posterior derogat legi priori. Pokud daný vztah není kodifikační smlouvou upraven, uplatní se ‘zbytkový’ obyčej (zákon 158/2000Sb., o vyhledávání, průzkumu a těžbě nerostných zdrojů z mořského dna).

Inkorporované mezinárodní smlouvy přinesly do českého práva druhotný způsob recepce MP obyčejového. Příkladem mohou být dva odkazy na MP a jeho obecné zásady v Evropské úmluvě o LP (čl. 7 – vyloučení zpětné účinnosti norem trest.práva; čl. 1 – právo na pokojné užívání majetku. Inkorporovaná smlouva, jež je součástí českého práva, vtahuje do vnitrostátního práva svým odkazem následně i některé normy obyčejové. Odkaz ve smlouvě má inkorporační účinky: vtažená obyčejová pravidla se netransformují do smluvní formy, ale ponechají si svou obyčejovou povahu (judikatura ÚS pojímá EULP jako součást materiálně pojímaného pojmu ‘ústavní pořádek’; stejné postavení třeba tudíž přiznat inkorporovaným pravidlům obyčejovým.

Euronovela Ústavy mechanismy recepce obyčejových norem MP výrazně rozšířila a prohloubila. Rozšiřující účinky má novelizovaný čl.10. Vtáhl do českého práva stovky mezinárodních smluv, z nichž mnohé obsahují druhotný odkaz na mezinárodní obyčejové právo. Platí to pro mnohostranné kodifikační úmluvy (např. Vídeňská úmluva o smluvním právu). Prohlubující účinky vykazuje ustanovení čl. 1 odstavec 2 Ústavy, jež ukládá ČR dodržovat závazky, které pro ni vyplývají z MP. Pojem ‘mezinárodní právo’ pro potřeby jeho soudcovské aplikace (čl.38 Statutu Mez.Soud.Dvora, který je součástí našeho právního řádu) ukládá použít nejen mezinárodní úmluvy, ale také mezinárodní obyčeje. Z tohoto ustanovení (čl.1) lze tedy dovodit ústavní povinnost orgánů (zejm. vládaní exekutiva, Parlament, ÚS) respektovat ve své činnosti obyčejové normy MP, ať už se staly či nestaly součástí českého právního řádu (ústavní, zákonnou nebo druhotnou smluvní inkorporací)