4. Obsah práva národů na sebeurčení

• výsadní postavení států mezi subjekty MP i jejich relativně nízký počet (cca 200) umocňují význam právního rámce procesu konstituování nového státu a jeho uznání mezinárodním společenstvím

• záměr vytvořit nový stát se málokdy setkává se všeobecným mezinárodním konsenzem a vyvolává protichůdná chování různě politicky zainteresovaných států - to brání vzniku obyčejových pravidel (ty se rodí jen z jednotné ustálené praxe států), snižuje se také možnost dohodnout obsah právního rámce vzniku nových států pomocí mnohostranné normotvorné úmluvy

• platných norem, jež jsou způsobilé se uplatnit, je minimum – jejich privilegovaným subjektem je národ, jemuž MP přiznává právo na sebeurčení

1. pojem národa

• moderní národy se zformovaly na počátku 19. století

• pojem není MP jednoznačně definován, připisují se mu 2 vzájemně značně vzdálené významy:

1. myšlenky francouzské či americké filozofie občanského liberalismu poskytly impuls k utváření občanských (politických) národů – ty se konstituovaly na společné politické vůli občanů předat část své osobní svrchovanosti státu a podílet se na státní moci – podmínkou příslušnosti k občanskému národu byl každodenní kontakt jednotlivce s jinými na státním území, občanství vycházelo z principu ius soli (nabývalo se narozením či trvalým pobytem)

2. ve střední Evropě byl národ pojat jako svérázný novodobý „kmen“ stmelený krví společného předka – uplatňování principu ius sanquinis při udělování st. občanství (narození z příslušníků národa, popř. pokrevní příbuzenské vztahy s nimi), národ nahlížený jako etnocentrické společenství (společný původ, jazyk, kultura či tradice)

• obě pojetí národa jsou v současné národní i mezinárodní realitě přítomna a praxe států se pohybuje mezi nimi (to má negativní vliv na možnost stabilizace jakýchkoli norem MP v této oblasti)

2. národ a stát

• vztahy mezi pojmy v minulosti souvisely s výchozím chápáním pojmu národa

• v koncepci politického národa představuje národ oporu státnosti, zdůvodňuje existenci státu a zdroj jeho stability – stát je zde jevem určujícím a primárním

X národ jevem odvozeným, druhotným

• koncepce etnocentrického národa stojí na převráceném poměru národa a státu – národ se vymezuje proti politicky pojímanému státu a staví se do role jeho konkurenta, národ zde mnohdy nebývá oporou státu, ale jeho ohrožením – národ je tedy fenomén primární a určující, jenž ovlivňuje dynamiku a existenci státu (uvedené pojetí se prosazovalo zejména v obdobích po větších mezinárodních konfliktech, v širší míře se uplatnilo po I. sv. válce)

2. národ a území

• území bývalo tradičně považováno za nejvýznamnější prvek státu (zdroj přírodního bohatství, lidského pracovního vojenského potenciálu, …)

• národ a jeho právo na sebeurčení se vymezovalo přednostně vůči území, na kterém tento národ žil a které dosud mocensky neovládal

• uplatňování zásady sebeurčení národů v minulosti výrazně přispělo ke stabilizaci hranic států

• idea národního státu dodala územnímu prvku státu racionalitu – národní stát byl v očích ostatních států legitimní jen v mezích prostoru, který příslušný národ obýval

• důsledné uplatňování zásady sebeurčení etnicky chápaných národů by vedlo k mezinárodním společenství složenému z čistě národních států (praxe MP je jiná), např. uplatnění titulu uti possidetis při utváření hranic mezi státy v Jižní Americe, Africe (hranice se v tomto případě nestanoví v závislosti na etnickém nebo jazykovém předělu, ale kopírují administrativní či podobné hranice vytřené či respektované svrchovanou mocí)

Případ Západní Sahary

Mezinárodní soudní dvůr OSN vycházel z toho, že případnému výkonu práva na sebeurčení musí předcházet určení subjektu jenž disponuje na nárokovaném území územní svrchovaností. Teprve zjištění, kdo je územním suverénem, dovoluje rozhodnout o tom, zda obyvatelstvo na daném území vůbec právem na sebeurčení disponuje (v případě Západní Sahary byla odpověď kladná, Dvůr neprokázal, že by území patřilo některému existujícímu státu – Mauretánii či Maroku).

• národ může teoreticky požadovat samostatnost bez odpovídajících územních nároků v případech, kdy příslušníci národa neobývají souvisle žádné území, ale žijí roztroušeni na území více států (v současné době např. Romové – Kongres Mezinárodní romské unie schválil v 7/2000 „Deklaraci národa“, v níž se požaduje, aby Romové byli uznáni za „národ“, neboť sdílejí stejné tradice, kulturu, původ a jazyk), je myslitelné sebeurčení národa založené na personálním principu

2. národ a obyvatelstvo

• etnické chápání národa od počátku 20. století obrátilo pozornost mezinárodního společenství ke „zbytkovému“ obyvatelstvu „národních“ států, jejichž postavení si vynutilo vznik celé řady mezinárodně právních norem na jejich ochranu

• speciální ochrany se po I. sv. válce dostalo národnostním, jazykovým, etnickým a náboženským menšinám na základě mírových smluv a dvoustranných dohod

• Mezinárodní organizace práce (MOP) reagovala na problémy domorodého obyvatelstva – Úmluva MOP č. 169 z r. 1989 o postavení domorodých a kmenových národů (Úmluva přiznává domorodému obyvatelstvu status národa a v důsledku toho práva na ochranu vlastního kulturního, náboženského dědictví, k půdě, na níž žije, i na účast při správě věcí, které se ho dotýkají)

5. národ a veřejná moc

• ve vztahu k tomuto prvku státu prodělal mezinárodněprávní rozměr zásady sebeurčení největší rozvoj

• ještě na počátku 70. let měly národy právo svobodně rozhodovat, bez zasahování zvenčí, o svém politickém statusu a volit si svobodně cesty svého hospodářského, společenského a kulturního rozvoje

• expanze ochrany lidských práv – MP vyžaduje, aby právem rozhodovat o charakteru veřejné moci disponovali společně všichni příslušníci národa (právo národa na vlastní vládu bývá interpretováno jako jeho právo na demokratické zřízení)

2. normativní obsah zásady sebeurčení národů

• obsah zásady čerpá svou normativistu hlavně z doporučujících aktů Valného shromáždění a praxe MP

• normativní obsah zásady není jednoznačný ani ustálený

• zakotvuje ji Charta OSN, Deklarace o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům, Deklarace zásad MP upravujících mírové, přátelské vztahy a spolupráci mezi všemi státy (obě deklarace proklamovaly právo národů zbavit se koloniální nadvlády)

• další v katalogu „práv“ vyplývajících ze zásady sebeurčení již nejsou nutně spojena s dekolonizací a jejich mezinárodněprávní obsah je spornější (právo národa na odtržení, na vnitřní sebeurčení – tj. na demokratickou vládu)

7. právo na odtržení a zásada územní celistvosti

• MP upřednostňuje požadavek zachování územní celistvosti existujících států před výkonem práva národů na sebeurčení v jeho krajní podobě práva na odtržení

Příklad Aalandských ostrovů

Mezinárodní komise právníků v r. 1921 nepodpořila přání většiny obyvatel těchto ostrovů přerušit formální pouto k Finsku a spojit se se Švédskem (zdůvodnění: „Připustit, že jazykové či náboženské menšiny nebo části obyvatelstva mají právo odtrhnout se od společenství, k němuž patří, poněvadž si to přejí…, by znamenalo zničení řádu a stability uvnitř států a vpuštění anarchie do mezinárodního života.“)

• MP nepojímá právo na odtržení jako nárok národa, který vykonává své právo na sebeurčení X tuto formu výkonu sebeurčení nezakazuje

• právo na odtržení se aktivuje a projeví se jako potřebné v „nenormálních situacích“ (např. koloniální nadvláda) – dojde-li k secesi, MP trvá na tom, aby se neměnily uznané mezinárodní hranice původního státního útvaru (pravidlo uti possidetis)

7. projev vůle národa k sebeurčení

• posudek Mezinárodního soudního dvora ve věci Západní Sahary zdůraznil povinnost spravující mocnosti zprostředkovat a zjistit skutečnou a svobodně vyjádřenou vůli národa k sebeurčení (současné MP neobsahuje normu, podle níž by nekolonizující stát byl povinen uspořádat na nesamosprávném území referendum)

7. prostředky výkonu práva na sebeurčení

• sporná je otázka použitelnosti ozbrojeného odporu

• v rámci dekolonizace – právo kolonizovaných národů bojovat proti koloniálním mocnostem všemi prostředky, pokud tyto mocnosti maří jejich snahy o svobodu a nezávislost

• pro výběr prostředků výkonu práva na sebeurčení v „normálních“ situacích platí, že národ může prosazovat svou vůli po sebeurčení toliko nenásilnými prostředky a zásadně v souladu s ústavním právem (připouští-li ústavní právo sebeurčení ve všech jeho formách, včetně práva na odtržení)

7. právo na sebeurčení a lidská práva

• zakotveno v obou Mezinárodních paktech o lidských právech z r. 1966

• toto právo nemá povahu individuálního lidského práva, ale povahu práva kolektivního, jehož se jednotlivec nedovolá a jež svědčí výlučně národu coby společenství, nikoli jeho jednotlivým příslušníkům