23. Sebeobrana V mezinárodním právu (charakteristika ozbrojeného útoku, obsah práva na sebeobranu, formy)

Každé právní společenství musí být schopno účinně bránit fyzickou existenci a integritu svých subjektů.Reakce organizované ústřední moci však stěží může být natolik rychlá,aby odvrátila každý náhlý útok.Proto,ačkoli civilizovaný právní řád zakazuje zásadně použití síly subjektem vůči jinému a svěřuje monopol legálního násilí ústřední moci,nesmí znemožnit napadenému subjektu,aby se mohl bez negativních právních následků ihned bránit.

Vše uvedené platí plně i pro výkon sebeobrany v mezinárodním právu, v němž má ovšem právo na sebeobranu větší faktický i právní význam,neboť ústřední výkonná moc neexistuje.Reakce organizovaného mezinárodního společenství bývá – pokud k ní dojde pomalejší než ve vnitrostátním právu.Důležité je proto i právo na kolektivní sebeobranu,která kompenzuje slabší obranné schopnosti jednotlivých izolovaných států v konfrontaci s agresivním chováním států mocných.

Ve výše uvedeném smyslu lze podmíněně hovořit o ,,přirozeném“ či by ,,bytostném“ právu na sebeobranu,které pozitivní mezinárodní právo státům nemůže upřít a o němž hovoří čl. 51 Charty OSN.U přirozeného práva na sebeobranu lze ovšem stěží existenci specifických omezení jeho výkonu.Bezbřehost obsahu jakéhokoliv práva,kterého určitý subjekt požívá,znamená také ohrožení práv a oprávněných zájmů jiných subjektů.Proces ,,zpozitivnění“ práva na sebeobranu se proto nevyhnutelně pojí s úpravou způsobů a mez jeho výkonu.Obyčejotvorná praxe států postupně vymezila obsah a limity práva na sebeobranu v obecném mezinárodním právu.Výkon práva na sebeobranu v něm podléhá řadě právních podmínek a následné kontrole,zda podmínky v konkrétním případě byly splněny.Ve skutečnosti tedy nejde o prostou sebeobranu,ale spíše o obranu v duchu práva tj. o ,,legitimní“ obranu.

O právu států na sebeobranu lze hovořit až ve 20.století – poté,když Brind-Kellogggův pakt z r. 1928 zakázal válku coby ,,prostředek národní politiky“.Do té doby neznamenalo použití síly porušení mezinárodního práva.Po zákazu útočné války mezinárodní právo odsoudilo agresi jako protiprávní chování a obrana proti ní se stala právem napadené oběti.

Již v 19. století ovšem byly definovány právní podmínky zákroku státu na obranu vlastních příslušníků na území jiného státu,jestliže jim tuto obranu nebyl teritoriální stát ochoten nebo schopen sám poskytnout (případ americké lodi Caroline v r. 1837). Obě sporné strany (USA a Velká Británie) uznaly,že akce v ,,sebeobraně“ na cizím území je oprávněná pouze v případě naléhavé a neodvolatelné nutnosti sebeobrany,která neponechává žádnou možnost volby prostředků ani okamžik k úvaze.Citované náležitosti s staly součástí obyčejového obecného mezinárodního práva i pro opatření ve skutečné sebeobraně (tj. bez vztahu k místu zákroku,jímž původně bylo území jiného státu).

Uvedené podmínky a náležitosti doplnila další pravidla:

• Sebeobranu lze vést jen proti aktuálnímu,probíhajícímu ozbrojenému útoku a smí ji vést jen přímá oběť takového útoku (s výhradou kolektivní sebeobrany – viz níže).nezbytnou pro určení,zda je sebeobrana v souladu s mezinárodním právem,je proto definice ozbrojeného útoku – agrese.Znaky agrese se doposud nepodařilo vtělit do závazné mezinárodní smlouvy,vymezila je však rezoluce Valného shromáždění OSN v r. 1974.Definuje agresi jako ,,použití ozbrojené síly státem proti svrchovanosti,územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiného státu“,pokud útok naplňuje další znaky v rezoluci uvedené. Sporná je oprávněnost sebeobranného opatření proti nezapočatému,avšak bezprostředně hrozícímu ozbrojenému útoku.Nauka i státy jsou v hodnocení rozděleny.Ve prospěch přípustnosti preventivní sebeobrany hovoří fakt,že první útok většinou značně mění poměr sil na bitevním poli a může napadený stát rozhodujícím způsobem oslabit.V její neprospěch mluví možnost neužití a záměny agrese za sebeobranu.

• Opatření v sebeobraně je třeba provádět okamžitě po ozbrojeném útoku.

• Opatření v sebeobraně jsou právem,ne povinností napadeného státu.

• Akce v sebeobraně musí být přiměřené povaze a rozsahu útoku

• Opatření v sebeobraně musí mít defenzivní charakter.

Z kogentní povahy zákazu použití síly v současném mezinárodním právu vyplývá,že do kategorie států postižených agresí patří nejen její přímá oběť,nýbrž i všechny ostatní státy.Kogentnost odůvodňuje právní fikci,že i tyto ostatní státy jsou napadenými státy,a že proto disponují právem na kolektivní sebeobranu.Podmínky jejího výkonu definoval Mezinárodní soudní dvůr ve věci Vojenských a polovojenských činností v Nikaragui a proti ní (1986).Kolektivní sebeobrana musí splňovat všechny náležitosti individuální sebeobrany a dvě další speciální podmínky:

a) Přímá oběť agrese musí veřejně deklarovat skutečnost,že byla napadena.

b)Tato přímá oběť musí jiné státy o vojenskou pomoc požádat.

Třetí státy disponují podle obecného mezinárodního práva právem na kolektivní sebeobranu.Ve spojeneckých smlouvách a jiných smlouvách mohou ovšem převzít povinnost ke kolektivní sebeobraně.(zakládající instrument NATO z r. 1949)

Opatření v sebeobraně zahrnují použití ozbrojené síly,které jinak zakazuje kogentní norma mezinárodního práva.Použití síly však není mezinárodně protiprávním chováním,neboť fakt,že k němu dochází v odpověď na ozbrojený útok,představuje okolnost vylučující protiprávnost.Právo sebeobrany má tak status výjimky ze zákazu použití síly a hrozby silou.

Charta OSN prostor pro výkon práva na sebeobranu dále zúžila.začlenila tento institut mezinárodního práva do mechanizmů kolektivní bezpečnosti,a podřídila ho tak dohledu i přímého vlivu Rady bezpečnosti.Čl. 51 Charty je konstruován takto:

1. V období mezi zahájením ozbrojeného útoku a okamžikem,kdy Rada bezpečnosti učiní opatření k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti,požívá napadený stát svého ,,přirozeného“ práva na sebeobranu v mezích,které mu určuje současné obecné mezinárodní právo.Jiné státy mohou využít svého ,,přirozeného“ práva na kolektivní sebeobranu taktéž v mezích stanovených obecným mezinárodním právem.

2. O svých opatřeních v rámci výkonu ,,přirozeného“ práva jsou bránící se státy povinny ihned informovat Radu bezpečnosti.

3. Od chvíle,kdy Rada bezpečnosti učiní opatření k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti,je výkon práva na sebeobranu podřízen její rozhodovací a koordinační pravomoci založené kapitolou VII Charty (,,Akce při ohrožení míru,porušení míru a činech útočných“). Znění čl. 51 Charty svědčí o tom,že rozhodným okamžikem,kdy byla opatření Radou bezpečnosti učiněna,není moment formálního rozhodnutí o nich,ale jejich účinného prosazení se v praxi (princip efektivity)

Formy sebeobrany: