Výlučnost a nadřazenost mezinárodního práva

• mezinárodní právo se chová jako uzavřený právní systém → mezinárodní právo tak přisuzuje povahu právních norem pouze vlastním pravidlům, kdežto jiná realita, včetně vnitrostátních právních systémů, je pro ně pouhým mimoprávním faktem

• systém mezinárodního práva se tedy chová výlučně, nepřihlíží k právní existenci vnitrostátního práva

• výlučnost mezinárodního práva byla mnohokrát potvrzena mezinárodní judikaturou → citován bývá výrok Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti v posudku ve věci Polského Horního Slezska (1926): „Z pohledu mezinárodního práva i Dvora, jenž je jeho orgánem, jsou vnitrostátní zákony, stejně jako soudní rozhodnutí či administrativní opatření, pouhými fakty, projevy vůle států.“

• pokud mezinárodní právo zanechává státům (mezivládním organizacím) volný prostor k jejich vlastní právní regulaci, dbá současně na to, aby právní úpravy v režii jednotlivých subjektů nebyly v rozporu s jeho příkazy a zákazy → mezinárodní právo trvá na své nadřazenosti

• poněkud paradoxně není zásada superiority mezinárodního práva vyhlášena vedle jiných základních zásad v Chartě OSN → absence zásady v Chartě však není rozhodující → státy ji nepřímo uznaly → vyjadřuje ji nesporná existence obyčejového pravidla „pacta sunt servanda“, v němž „pacta“ označují nejen smlouvy, ale i jakékoli závazky ve formách mezinárodního práva → takové závazky se mají plnit v dobré víře

• obyčejový závazek „pacta sunt servanda“ byl výslovně potvrzen pro oblast smluvního práva ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu z r. 1969

• Vídeňská úmluva stvrdila pro oblast smluvního práva i další důležitou zásadu, kterou formuloval Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti v posudku z r. 1932 ve věci Zacházení s polskými příslušníky v Dangizu: „podle všeobecně přijatých zásad, stát nemůže namítat proti jinému státu svou vlastní ústavu, aby se vyhnul závazkům, které mu ukládá mezinárodní právo nebo platné smlouvy“

• logice výlučnosti a nadřazenosti systému mezinárodního práva odpovídá i skutečnost, že obecné mezinárodní právo nestanoví žádné pravidlo o tom, zda a jak má být přenesen obsah norem tohoto práva do sféry práva vnitrostátního

Důsledky různých typů koexistence pravidel mezinárodního a vnitrostátního práva z hlediska mezinárodního práva

• v zásadě lze rozlišit tři situace:

1. pravidla mezinárodního a vnitrostátního práva jsou v plném souladu

2. obě právní roviny si v určitém ohledu odporují nebo jsou vzájemně neslučitelné

3. pravidla vnitrostátního práva jdou nad rámec mezinárodního práva tím, že fyzickým či právnickým osobám zajišťují lepší právní postavení než normy mezinárodního práva

ad 2)

• jde o problémovou situaci → buď jde o variantu, kdy mezinárodní právo předvídá existenci normy vnitrostátního práva určitého obsahu, ta však chybí, nebo naopak variantu, kdy se ve vnitrostátním právu uplatňuje i norma, která ukládá chování mezinárodním právem zakázané nebo nedovolené

• důsledky tohoto nežádoucího stavu řešily mnohokrát mezinárodní soudní a arbitrážní orgány ( např. věc Wimbledon – 1923, věc Nottebohm – 1955) → rozpor posuzovaly přirozeně pouze z pohledu mezinárodního práva → řešení:

1. mezinárodní orgán konstatuje obsahovou neslučitelnost určité normy vnitrostátního práva s mezinárodním právem

2. prohlásí uvedenou normu za nepoužitelnou na mezinárodní úrovni s tím, že se jí stát, který ji vydal, nemůže dovolat vůči jiným státům či před mezinárodním rozhodovacím orgánem

3. může rozhodnout o mezinárodní odpovědnosti státu, který danou vnitrostátní normu vydal → aby vznikla odpovědnost, je třeba, aby na jejím základě došlo k chování, jež způsobí újmu jinému subjektu mezinárodního práva

4. konstatování rozporu mezinárodním orgánem s sebou většinou nenese povinnost dotyčného státu zrušit je nebo změnit

ad 3)

• nejde o porušení mezinárodního práva, ledaže by toto právo uvedenou úpravu výslovně zakazovalo

• stát, který je autorem úpravy jdoucí nad rámec mezinárodního práva, pak může kdykoli jednostranně takovou úpravu zrušit, aniž by tím porušil mezinárodní právo, či dokonce nesl mezinárodní odpovědnost

Mezinárodní právo, vnitrostátní právo a právo ES

Právo ES coby svébytný právní systém

• v současné době právní teorie v podstatě jednomyslně sdílí přesvědčení, že právo ES (komunitární právo) je svébytným právním systémem odlišným od mezinárodního práva i od právních řádů vnitrostátních, třebaže má s nimi mnoho společného a ačkoli se s nimi v určité míře překrývá, nebo na ně alespoň velmi těsně navazuje

• propojení s mezinárodním právem je zřejmé v rovině primárního práva ES → Společenství byla zřízena a jejich kompetence byly rozšiřovány na základě mezinárodních smluv, tedy pramene mezinárodního práva; ES disponují mezinárodněprávní subjektivitou jako jiné mezinárodní organizace

• sekundární právo ES, tedy nařízení či směrnice, povahu pramenů mezinárodního práva nemá

• pro postavení určité mezinárodní organizace je významný charakter působností a pravomocí, jež jí statut svěřil → úkoly, jež mají ES pro své členy plnit, jsou podobné s úkoly, které státy plní na svých vlastních územích

• „zákonem“ sui generis práva ES je nařízení, forma práva, jež zavazuje kterékoli jeho subjekty; právo ES je vynucováno orgány ES a podrobeno jednotné jurisdikci – rozhodovací činnosti ESD

• jedním z nejvýznamnějších pramenů práva ES jsou obecné zásady právní, které ESD extrahuje komparativní metodou z ústav členských států, tedy opět z práv vnitrostátních → z hlediska věcné působnosti i z hlediska metod regulace má tak právo ES mnohem blíže k právu vnitrostátnímu než k právu mezinárodnímu a bývá v těchto souvislostech někdy nazýváno „společným vnitrostátním právem“ členských států ES

• právo ES vykazuje specifika, jež jsou mu vlastní a odlišují je od práva mezinárodního i vnitrostátního

Poměr mezinárodního práva, vnitrostátního práva a práva ES

• uznání svébytné existence práva ES má zásadní důsledky pro teorii i praxi v otázce poměru mezinárodního a vnitrostátního práva

• pro lepší pochopení interaktivního působení mezinárodního práva, vnitrostátního práva a práva ES je třeba nalézt jediné poměřovací kritérium → mají-li být zkoumány systémy dynamické, nabízí se kritérium příčinné souvislosti → vychází z toho, že některý ze tří právních systémů vždy vnáší do vzájemných vztahů impuls, vyvolává tím reakci ostatních systémů a uvádí celý komplex do pohybu

• prvotním hybatelem je právo mezinárodní → jeho smlouvy ES zřídily

• úkoly, pro něž byla ES zřízena, i funkce, jež mají plnit, musí být realizovány supranacionální metodou → komunitární právo musí být schopno poradit si s konkurencí vnitrostátního práva, aby se mohlo prosadit vůči jeho subjektům

• účinky, které primární komunitární právo spojuje s působením různých forem sekundárního komunitárního práva, jsou neprosaditelné bez zprostředkování ústavními normami těchto států → příslušný suverén uvolní prostor vyhrazený do té doby jeho vlastním orgánům k výkonu svrchovaných pravomocí (přenese tyto pravomoce na orgány ES a EU) a svým orgánům i podřízeným subjektům autoritativně zprostředkuje informaci o závaznosti a vlastnostech práva ES v prostoru, který pro jeho působení uvolnil

• celá operace se odehrává v režii a pod kontrolou ústavního práva smluvních států → ústavní zmocnění k přenosu svrchovaných pravomocí na „nadstátní“ organizaci či instituci (tzv. integrační klauzule) se považuje za nezbytný předpoklad pro vstup do EU a absence integrační klauzule v ústavě se pokládá za „ústavní mezeru“

• zprostředkování závaznosti a účinků jednotlivých forem sekundárního práva ES subjektům vnitrostátního práva je mnohem složitějším problémem → je taktéž nezbytným prvkem celé ústavní operace

• sekundární právo ES je výtvorem normotvorné moci Společenství, nikoli členského státu → není logicky obhajitelné, aby jeho účinky normovaly sama ústava či dokonce zákony členského státu, neboť k tomu nejsou v prostoru, který státy samy dobrovolně uprázdnily, vlastně zmocněny

• členské státy EU setrvávají většinou u „zprostředkování“ prostoru transformací smluv primárního práva ústavním zákonem či zákonem nebo jejich inkorporací, v niž vyústí speciální procedura jejich vnitrostátní ratifikace

• platí, že účinky sekundárního komunitárního práva nastanou uvnitř státu a ve vztahu k osobám, jež podléhají jeho jurisdikci, jen tehdy, uskuteční-li se akt „zprostředkování“ (recepce primárního práva ES a EU)

• recepce komunitárního práva ústavou není projevem podřízení se tomuto právu, nýbrž aktem, který má zajistit mezi komunitárním a ústavním právem potřebnou synergii

• obdobným způsobem lze popsat zárodky supranacionálního práva vyprodukovaného jinými mezinárodními institucemi, a to i s univerzální působností → patří mezi ně mezinárodní trestní tribunály OSN pro bývalou Jugoslávii a Rwandu a v menší míře Mezinárodní trestní soud → „uprázdněný“ prostor je však nesrovnatelně užší než prostor, v němž se uplatňuje právo ES